Vhodnou záminkou je výstava Prolomit prostor, která je první a tedy průlomovou akcí v galerii, jež je součástí budovy knihovny. Tvoří ji jakýsi architektonický segment o dvou patrech a s ochozem nad schodištěm, z nějž lze hledět do patra prvního. Stěny jsou tvořeny z našedlého hlazeného betonu, světlo proniká velkými, avšak zastřenými okny, zábradlí je kovové a celé to působí elegantně stroze a jak se patří „cool“.
To, co se tam od čtvrtka vystavuje, rovněž není konvenční galerijní zboží, nýbrž vyžaduje jistou divákovu spoluúčast, nejlépe na tom jsou ti, kteří chodí hodně do divadla. Jedná se totiž o výstavu české scénografie, či přesněji toho, co hmotného zbylo z deseti inscenací, jež nějakým způsobem „překročily hranice divadla, aniž by opustily jeho podstatu“; tak to definovala kurátorka projektu Marie Zdeňková.
Díky tomuto poněkud mlhavému, ale přesto docela srozumitelnému kritériu, má divák příležitost oživit si paměť a dotknout se emocionální stopy, kterou v něm ony významné inscenace zanechaly.
Jsou tu vzpomínky jak z alba fotografií na slavného Léblova Racka v Divadle Na zábradlí, který se odehrával jako secesní sen na pozadí němého filmu, do něhož občas zakrákoral hlas Leoše Suchařípy. Je tu pár rozházených věcí z Pitínského Sestry Úzkost, té jímavé poctě Janu Čepovi a moravské tíze na duši. Stojí tu ordinérní pohyblivé loutky z divoké dramatizace divoké prózy Petry Hůlové Česká pornografie. Jsou tu expresivní kresby a náčrty Egona Tobiáše, scénografa a literáta, jehož pocitové, nepředmětné a impulzivní pojetí divadla asi nejlépe vystihuje, jak to kurátorka myslela s tím překračováním hranic. A nemůže tady chybět computer, neboť kdyby existovala nějaká soutěž nejpoužívanějších rekvizit současného divadla, byl by to on. Zde má jít o připomínku projektu Nickname v divadle Archa.
Jak známo divadlo umírá s každým představením, zbudou jen rekvizity a trocha vzpomínek. Paradoxem je, že právě vybrané inscenace jsou často materiálně těžko zachytitelné a jejich výtvarné řešení je právě proto tak zajímavé a „průlomové“, že v něm nejde o nějaké kulisy či kostýmy, ale o celkové vizuální gesto, o pojetí prostoru, o nekonvenční dramatizaci atmosféry, která se při představení rodí, žije a zaniká. Ideální vlastně je, když žádná scénografie ani není a přesto má divák pocit, že je jí plný sál, že vše, co vidí a vnímá, jaksi patří k věci. To je případ Divadla Komedie, jehož výtvarná stopa je výrazná a vyhraněná, i když je téměř nezachytitelná. Snad proto je na výstavě toto divadlo představeno dvěma plátěnými boudami, uvnitř kterých běží puštěná televize se záznamem zkoušky. Dalo by se říct, že „scénografii“ tvoří sami herci.
Nejradikálněji toto naplňují projekty pološíleného Miroslava Bambuška, který inscenoval své provokativní kusy z cyklu Perzekuce.cz v sotva vyklizené hale bývalé hliníkárny, v níž kapal ze stropu mazut, hořely barely, skřípaly zrezivělé stroje a ze tmy se vynořovaly mourem zamazaná těla herců a hereček, jimž stoupala od úst pára. Tento zážitek je nepřenosný, pamětník musí vzít zavděk Bumbuškovým čestným koutkem s pískem a posuvným pásem, jímž je možné si zatočit. Výstava je otevřena do 14. listopadu.
***
Léblův Racek
Rodinné album ze slavné inscenace v Divadle Na zábradlí, která se stala výtvarným symbolem českého divadla 90. let.
