Venkovní lezavo jednoho hned motivuje k úvahám o věcech, jež tu byly, a už nejsou. Vyslechnuv nadšené líčení čtenářského zážitku z právě vydané korespondence Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany, jsem si uvědomil, že k těm „mrtvým věcem“ se asi dá připočíst i epistolární umění.
Je těžké si představit, že by třeba za třicet let stály někomu za vydání e-maily nebo esemesky slavných současníků („WTF? LOL!“). Zaniká tím jistý druh stopy, kterou člověk mohl na tomhle světě zanechat. Nejde jenom o to, že maily a textové zprávy příjemci většinou jednoho dne vymažou. Nějací prapravnuci je mezi starými papíry nenajdou. Psaní dopisu také vyžaduje určité vnitřní nastavení, vědomí, že ta šance přihodit jeden papír do moře pomalu putující pošty je pro udržení kontaktu s někým, na kom pisateli záleží, ta jediná. Dneska to tak není a je to asi dobře. I když ale zisky převažují nad ztrátami, nemá cenu ty ztráty zamlčovat. Na druhou stranu – představa, že by ty maily jednou v budoucnosti knižně vycházely, je možná hrozivější než vize budoucnosti, v níž je umění korespondence považováno za zaniklé.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
