Jazzová hudba už má pěkných pár křížků, udržuje si ale životní sílu. Důkazem je i trio pianisty Brada Mehldaua, které 23. října znovu zahraje v ČR. Tentokrát na Jazzovém festivalu v Přerově.
Brada Mehldaua začalo už v prepubertálním věku zajímat spojení klasiky a jazzu. Okouzlovali ho virtuosové jako Oscar Peterson, hráčskou brilancí podobní těm klasickým, ale mnohem svobodnější. V klubech vystupoval od patnácti a studoval známou Berklee School Of Music i společenské vědy. Hltal jazzovou historii a přítomnost, klasiku, hudební teorii a kompozici, ale četl také německé filozofy v originále.
Výrazně talentovaný mládenec zapadl po příchodu do New Yorku mezi jazzové umělce života, což ho sice dovedlo až k protinarkotické kúře, ale o elán a potřebu tvořit nepřišel. Rychle si ho všimli už etablovaní vrstevníci (například Joshua Redman) a po účastech na několika albech začal točit pod vlastním jménem. Roku 1995 vyšla deska Introducing Brad Mehldau, nad níž publikum i kritika užasli: brilantní hráčskou technikou a znalostmi vybavený muzikant, míchající výsostný soudobý jazz se vzdálenými ozvěnami evropské hudby 19. století, zněl originálně a sebevědomě. Šlo o debut hotového umělce s vlastním názorem a vyjadřováním. Zdálo se, že absorboval celý bohatý vývoj jazzového piana a dal mu rázem zásadní impulz. Vlastně zdaleka ne jen pianistům. O Mehldauově vlivu by mohli, a jistě by i byli ochotni hovořit příslušníci mladší jazzové generace na celém světě.
Standardy i Radiohead Víc než deset roků vystupoval hlavně se stabilním triem, ve kterém hrál rovněž Američan Larry Grenadier na kontrabas a Španěl Jorge Rossy na bicí. Série studiových i živých alb (především Art Of Trio 1–5) neustávala a Mehldau, obrovsky aplaudovaný, překvapoval co chvíli. Do posledního šroubečku rozebíral a zase znovu a po svém sestavoval standardy muzikálové i jazzové. Sám výrazně komponoval, ale také sahal po písních Beatles, nebo předčasně zesnulého písničkáře Nicka Drakea (k jehož znovuobjevení určitě značně přispěl). Ve skupině docházelo k nejvyššímu stupni vnitřního, až mimosmyslového propojení.
Přetlakem hnaný Mehldau (stále zvaný k jiným projektům, které doslova povznášel), přicházel i se sólovými deskami. Na Elegiac Cycle (1999) nacházel styčné plochy jazzu a vážné hudby. Largo (2002) vzniklo v symbióze i s rockovými hráči, jsou tu vypsané pasáže pro dechové ansámbly a celé je to neslýchané. Inspirace progresivním rockem se projevuje i v triu, jedním z vrcholů Mehldauových sólových koncertů bývá pianistova verze Paranoid Android kapely Radiohead.
Mehldau je klavírním ekvilibristou, jeho schopnost hrát levou rukou melodie, jež tvoří kontrapunkt hlavnímu tématu, je neuvěřitelná. Ale také se pouští do evergreenů, uvnitř nichž jemně kombinuje umění starých jazzových mistrů s tím současným, často vtipně, ale vždy s vkusnou poklonou. Má smysl pro melodičnost a duši popových písniček, které pokaždé posype něčím překvapivým, a nikdy násilným. Neodbytnost kroužících myšlenek z jeho hry úplně vane – někdy jsou povahy nástrojové, jindy vysloveně autorské. Během napjaté a dokonale konstruované improvizace je zpracovává do tvaru skoro samostatných kompozic.
Uchystat ohňostroj O jeho úžasné rytmické výbavě, preciznosti a odvazovém tahu, se lze přesvědčit na kterékoliv nahrávce. Že je to navíc vše prostoupené zmíněnými prvky evropské klasiky, má Mehldau v erbu. Kombinuje cokoliv, i věci před jeho příchodem zdánlivě neslučitelné. Do nesmírně přitažlivých a čerstvých tvarů, s neustále přítomným vědomím souvislostí – jako skutečný novátor. S něčím obdobným se člověk setkává jen opravdu výjimečně.
Roku 2006 doznalo celosvětově adorované trio zásadní obměnu. Za Rossyho přišel rovněž senzitivní, ale také řízný a vysloveně stylotvorný Jeff Ballard. Uvedl se výraznými rytmickými modely (groovy) a albem, na kterém se skupina potkala s kytaristou Patem Methenym (s nímž Mehldau také natočil deskuduet). Ballarda jsme viděli s Mehldauem opět v Rudolfinu, jehož symfonická akustika ovšem přinutila bubeníka hrát takřka pod hranicí slyšitelnosti, což zvládl perfektně a skupina sílu neztratila. Jak se Ballard, polyrytmik moderního typu, zabydlel v kapelníkově bezbřehé hudbě, víme i z vloni vydaného živého dvojalba. S Grenadierem, na první dojem nenápadným, ale inteligentním, suverénním a rafinovaným, který je na Mehldauově palubě už víc než patnáct let, hrává rovněž dlouho. Dokonale si rozumějí. A jazzová veřejnost čeká, s čím nyní koncertně dost vytížený kapelník po oživení týmu přijde.
V každém případě by si na páteční večer měli v Přerově uchystat veliký ohňostroj. Hvězdu takové velikosti, jasnosti a aktuálnosti tamní festival při své úctyhodné historii doposud nikdy neměl. Ale i pokud by se na prskavky zapomnělo, hasičský sbor nechť zůstane v pohotovosti. Brad Mehldau Trio je totiž schopné zapálit město, jen se chopí instrumentů.
