LN: Co považujete za největší handicap Prahy?
Není to problém jen dneška, ale celého vývoje po roce 1990. Nemáme pro Prahu žádnou vizi. Administrativa by měla mít někoho, kdo by ji byl schopný formulovat. Měl by se zamyslet, co je Praha za město, čím je charakteristická nejen pro Česko, ale i užší region a pro střední Evropu. Čím je zajímavá, čím by zajímavá být mohla a jak by se měla do budoucna profilovat – zda jako město průmyslové, služeb, turismu, či administrativních budov.
Neříkám tím, že by se mělo vše naplánovat. To už zkoušel brazilský architekt Oscar Niemeyer se svou koncepcí hlavního města Brasília. Ne zcela se to podařilo. V procesu musí být nahodilost, něco spontánního. Vizionář si musí umět slepit věci dohromady a uvědomit si všechny souvislosti. Z vize by mělo vzejít, co chce město podporovat.
  |
LN: Představte si, že jste tím vizionářem. Na co by se měla Praha zaměřit?
Z mého pohledu je zásadním problémem vnitřního města totální kolaps dopravy – neregulování dopravy a neexistence koncepce, co s ní. Naštěstí se namalovaly modré parkovací zóny. Bydlím ve vnitřním městě, deset let tam nebylo možné použít auto, protože jsem měl problém zaparkovat.
Je naprostou nutností dobudovat okruh. To, že vznikl tunel Blanka, zaplať pánbůh. Můžeme si říkat, že stál dvakrát tolik, než měl, ale jinak je výborný. Je to neschopnost města administrovat takovou stavbu, aby se na ní nenapakovala spousta lidí. Určitě bych se snažil dopravu z města co nejvíc vytlačit. Dnes je enormní.
Měla by přijít nějaká regulace. Víme, že jakmile se povolí vjezd do města, okamžitě se zaplní neregulovaná parkovací místa. Já auto po městě téměř nepoužívám, jezdím hromadnou dopravou nebo na kole. Když musím jet autem, vždy pečlivě zvažuji, kudy pojedu. Doprava je prvořadá pro rozvoj města.
LN: Na které další oblasti byste se chtěl zaměřit?
Na správu veřejného prostoru. Praha se začíná více profilovat. Za poslední dobu se ztrojnásobil počet turistů. Město by toho mělo využít nebo se k tomu nějak postavit. Turisté se nepohybují na Jižním Městě, ale v centru. Nechtějí sedět v hotelu. Veřejné místo je ale extrémně důležité i pro obyvatele Prahy. Je to místo setkávání.
Za bývalého režimu se bohužel ze všech náměstí udělalo parkoviště. Pamatuji si fascinující moment po povodních v roce 2002. Město bylo smyté, všechna auta byla pryč. Ukázalo se, jak jsou náměstí ve skutečnosti velká, protože nebyla obsazena auty. Byl to absolutně jiný zážitek z města, který se ale asi nebude opakovat. Moje zkušenost z malých nizozemských měst je, že je možné se kdekoliv posadit na chodníku, nikomu to nevadí, všude je místo.
