Prosincový kalendář je nabitý – Mikuláš, Vánoce, Silvestr... Kromě nich k téhle době patří ještě jeden rituál – první sníh a rituální reakce na něj.
Ustálila se následovně. Napadne sníh. Předměty, jejichž primárním účelem je ježdění (auta, autobusy, tramvaje, letadla) tak najednou nejsou schopny činit vůbec nic nebo jen pomalu a s různými omezeními. Předměty, od nichž se ježdění neočekává (především boty), tak náhle činí celkem zhusta, nevyžádaně a neočekávaně.
Po uplynutí nějaké doby tu čerstvou nálož z ulic někdo uhrabe, co jezdit má, plus minus jezdí, co jezdit nemá, plus minus drží. Přichází čas postsněhové reflexe.
Publikum se rozdělí na zaskočené, šokované a pobouřené. Zaskočení bývají ti , kdo mají se sněhem profesionálně co do činění (s výjimkou bobistů a spřízněných -istů). Jejich zaskočenost pak u profesně nezainteresovaných navodí stav šoku, který pak vede k reflexi, jež dá vzniknout jaksi strukturovanému pobouření – zatímco jinde je sníh uklizen ještě dříve, než spadne, my se tím sajrajtem budeme brodit po kolena celou zimu. Dovolil bych si navrhnout ještě jeden postoj – vděk.
V den, kdy „zima udeřila“, jsem jel tramvají z práce trochu déle než obvykle a musel vystoupit trochu dřív. Nějakou dobu jít ne zrovna příjemnou vánicí, občas to klouzalo. Nicméně jsem došel, fungovalo topení, došlo i na nějakou teplou stravu, online jsem si mohl přečíst frustrované výkřiky jiných ofouknutých a klouzavších. Druhý den jsem si v mateřském deníku mohl počíst o totálním kolapsu. Vůbec všude plno fotek a velkých titulků – jako kdybychom spolu všichni zažili veliké dobrodružství.
Vzpomněl jsem si na tu trochu protivnou ale život neohrožující štrapáci z předcházejícího dne a řekl si, že asi žijeme v hodně šťastné době. A pokud je možné brát sněhovou kalamitu jako připomínku zranitelnosti světa lidí a toho, že jeho organizovaný a civilizovaný nátěr mohou různé odvěké síly snadno narušit nebo strhnout, tak to memento sotva může být něžnější.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
