Zatýkání podle seznamů. Čekají nás temné časy, říká bojovník za svobodu Hongkongu

Lidovky.cz: Okupace ulic Hongkongu skončila, šéf regionální vlády Leung, po jehož svržení jste volali, přežil. Co zbylo z deštníkové revoluce?
Obtížná otázka. Při pohledu zvenčí se opravdu zdá, že revoluce je u konce: vláda si udržela moc, volební reforma dál platí, masové demonstrace v ulicích umlkly. Ale atmosféra je velmi napjatá a společnost rozdělená: půlka pro demokracii, půlka pro Peking. 

V posledních týdnech navíc úřady pronásledují organizátory protestů: policie oznámila, že sestavila seznamy „viníků“, a začala proti oponentům vlády zasahovat. Zatkla už desítky lidí, jak politiků, tak občanských aktivistů, a represe se přelily také do médií, která jsou pod stále tvrdším dohledem a liberální novináři přicházejí o práci. Ty seznamy pochopitelně nejsou veřejné, nemůžeme do nich nahlédnout a zjistit, kdo je na nich zapsán a kolik jmen obsahují. Žijeme v nejistotě: nevíme, pro koho z nás si přijdou. A kdy.

KDO JE MA JAI? Spolu s lídrem studentských protestů Joshuou Wongem organizoval demonstrace v centru Hongkongu. Byl odsouzen k 230 hodinám veřejně prospěšných prací, několik nocí strávil ve vězení. Angažuje se ve skupině Scholarism, která prosazuje nezávislost vzdělávacího systému v Hongkongu na totalitní Číně. Do Prahy přijel v rámci festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.

Lidovky.cz: Patříte k nejznámějším tvářím protestního hnutí. Nebojíte se?
Nenazval bych to strachem, je to spíš takový nepříjemný pocit. Zatkli mě už v minulosti, přesto tu teď sedím s vámi v Praze. (Za účast na protestním pochodu byl Ma Jai odsouzen k 230 hodinám veřejně prospěšných prací, několik nocí strávil ve vězení, pozn. red.) Nebudu tvrdit, že jsem úplně klidný, ale nebojím se. Ve stejné situaci, jako jsem já, je i spousta dalších aktivistů, navzájem se podporujeme. Ptaly jste se, co zbylo z revoluce: je to právě tenhle pocit solidarity. Během uplynulého roku se k nám přidalo mnoho nových lidí, zapojují se do protestního hnutí, zakládají platformy, rozdávají letáky v ulicích, snaží se mobilizovat další... Dokud bude žít snaha měnit společnost, přesvědčit ji, že nesmí být pasivní, otevírat jí oči, bude žít i naděje.

Lidovky.cz: Co otevřelo oči vám?
Velkou roli sehrál můj otec. Vždycky se zajímal o politiku a už od dětství mě vodil na pietní akce, kterými Hongkong každý rok uctívá památku obětí masakru na náměstí Nebeského klidu (krvavý zásah čínské armády proti oponentům režimu v červnu 1989, pozn. red.). To byly moje první zkušenosti s politickým protestem. Brzy jsem se o politiku začal zajímat sám. Spíš než racionální rozhodnutí to byla otázka svědomí, pocitu určité zodpovědnosti a touhy po spravedlnosti.

Lidovky.cz: Hnací silou deštníkové revoluce jste byli právě vy: velmi mladí lidé, svým způsobem ještě děti. Netíží vás ta zodpovědnost?
Nevnímám ji jako břemeno. Naopak: mladí studenti jsou svobodnější než dospělí, nemusíme se bát o rodinu, o práci, můžeme si dovolit být odvážnější a nebát se konfrontace.

Lidovky.cz: Čínská státní média však vaši svobodu popírají. Líčí vás jako „destruktivní sílu“, za níž se skrývá „stín Washingtonu“...
Ano, obviňují nás z toho, že nás platí Západ, ale to je naprostý nesmysl! Pracuju jako stážista v LSD (středolevá Liga sociálních demokratů je jednou z opozičních politických stran, pozn.red.), takže vím, kolik dostává naše strana peněz. A věřte mi, jsme velmi, velmi chudí. Zahraniční vlády nám žádné peníze neposílají. Myslím, že v Hongkongu věří těm řečem málokdo, lidé ještě neztratili schopnost rozeznat propagandistické lži. 

A destruktivní síla? Podívejte se, co se děje v Číně: totalitní režim, země, kde vládě nepohodlní lidé jednoduše zmizí, kde se doslova na každém kroku setkáte s korupcí. Úřady dostanou peníze na novou školu, ale většina těch peněz zmizí v něčí kapse a pak se postaví budova, která se zhroutí při první otřesu země a pohřbí pod sebou desítky dětí. Zemi a její obyvatele ve skutečnosti ničí čínská vláda a autoritářský systém, který vytvořila.

Lidovky.cz: A který se teď snaží prosazovat i u vás. Ztrácíte svobodu, kterou vám pod heslem „jedna země, dva systémy“ slibovali...
Boj za svobodu Hongkongu není jenom deštníková revoluce. V posledních letech vznikla i další protestní hnutí, nikdy se nám však nepodařilo prosadit to, o co jsme usilovali. Lhal bych, kdybych tvrdil, že z toho nejsem frustrovaný a smutný. Chtěli jsme skutečně svobodné volby, ale volební reforma, která nabízí „svobodný“ výběr z několika kandidátů, jeden jako druhý loutka Pekingu, pořád platí. Volali jsme po pádu předsedy Leunga, ale marně: pořád nás reprezentuje člověk, který před několika lety prohlásil, že iniciátor masakru na náměstí Nebeského klidu Teng Siao-pching by měl dostat Nobelovu cenu míru! 

Na podzim se hodně mluvilo o tom, jestli se protesty rozšíří i na pevninskou Čínu. Je pravda, že hodně jejích obyvatel se o dění u nás zajímalo, někteří z nich nám dokonce otevřeně vyjadřovali podporu, demonstrovali před úřady s deštníky v ruce... myslím, že jim dáváme určitou naději, že ještě není všechno ztraceno. Ale bohužel to není tak, že by se Čína začínala podobat Hongkongu, ale přesně naopak: Hongkong se víc a víc podobá Číně.

Lidovky.cz: Co ho tedy čeká?
„Vláda práva“ a la čínská totalita. Svobodný Hongkong není na pořadu dne, zpod vlivu Pekingu se už nikdy nevymaní. 

Upřímně? Čekají nás temné časy. Ale nenecháme si to líbit, budeme bojovat dál. Čínský režim je silný soupeř a odolávat jeho tlaku je neuvěřitelně těžké. Jenže kdybychom na podzim nevyšli do ulic, vláda by s námi nikdy nejednala. Když nic neuděláte, ničeho ani nedosáhnete. Přesně takhle vypadá konec naděje.