Z lokálního výrobce globálním hráčem.
Příběh České zbrojovky Uherský Brod

Advertoriál Článek byl připraven ve spolupráci s Českou zbrojovkou Uherský Brod V návalu mastnoty se po dřevěné podlaze povalují kovové piliny, které odpadávají od protahovačky na drážky. Zelený stroj obrábí železo už od roku 1937. Václav Pančocha jej obsluhuje přes dvacet let. „Svoji práci odvádí pořád výborně, dobře se o něj staráme,“ přikyvuje Pančocha. „Hepan“, jak protahovačce místní pracovníci přezdívají, má pod sebou umístěnu 80litrovou nádrž na olej, který je pro chod celého mechanismu nezbytný, a pan Václav ho proto musí na konci každého týdne doplnit hned celý kyblík.

Přesto se nenechte zmást, neocitli jste se v továrně šedesátých let, kde se právě snaží splnit pětiletý plán. Už ve vedlejší hale totiž pracují nejmodernější roboti, jejichž žlutá ramena neúnavně vkládají polotovary do obráběcích strojů. Celý blok je uzavřen v kovové kleci a provoz se zastavuje jen při údržbě. Roboti obrábějí i dřevěné pažby. V jejich sousedství výkonný laser s nekompromisní přesností vypaluje vzory do střenek pistolí a pažeb dlouhých zbraní. Od hrubého kusu dřeva a kovu přes odlitky a výřezky až po výsledné střelné zbraně, které putují do všech koutů planety. Tohle všechno je Česká zbrojovka Uherský Brod. Moderní továrna, která přes slavnou tradici vidí budoucnost v moderních technologiích.

Zbrojaři se tady, v kraji vinic a trnkových sadů pod Bílými Karpaty, ocitli už v roce 1936, kdy zde vznikla pobočka strakonické zbrojovky. Mateřský závod stál příliš blízko hranic s Německem a stát se obával, aby strategická zbrojní výroba nepadla do rukou čím dál agresivnějšího fašistického režimu Adolfa Hitlera. A bylo to snad know-how, jež od té doby v Uherském Brodě nashromáždili, co zajistilo, že své využití areál nikdy zcela nezměnil.

Denně tu při testování zazní z hlavní 20 tisíc výstřelů a jen za minulý rok si globální trh rozebral 300 tisíc kusů uherskobrodských zbraní. Od roku 2000 pak opustilo brány výrobních hal v Uherském Brodě více než dva miliony dvě stě tisíc kusů střelných zbraní.

Od leteckých kulometů až k útočné pušce vymyšlené od základů

V deštivém počasí pod ocelově šedou oblohou na asfalt Evropské třídy v Praze rytmicky dopadají boty příslušníků Armády České republiky. Vztyčené brady signalizují hrdost vojáků na svou práci, každý pohyb je vyladěný. Česko slaví 28. říjen, sté výročí samostatnosti, velkou přehlídkou. Pochodující svírají na prsou útočnou pušku Bren.

Zbraň je produktem právě České zbrojovky Uherský Brod. Továrna se po revoluci v roce 1989 dlouho spoléhala hlavně na potřeby civilního trhu. To se změnilo v roce 2006, kdy nové vedení firmy pootočilo kormidlo směrem k produkci „pracovního nářadí“ pro vojáky. Do portfolia výrobků se začaly vracet služební útočné pušky, samopaly, pistole, a dokonce i granátomety. Zacílení na potřeby vojáků se ukázalo jako klíčové pro budoucnost podniku. Pokud totiž jedete jako obchodník zbrojařské společnosti do zahraničí, první, na co se vás zeptají, je to, čím je vyzbrojena armáda u vás doma. Jinou odpověď než že vašimi zbraněmi si dovolit nemůžete.

První generace pušky Bren se světu představila v roce 2011, její začátek spadá do zmíněného roku 2006. V Uherském Brodě si tehdy nechali analyzovat útočné pušky používané ve světě. Zároveň hledali odpověď na otázku, co budou vojáci nejen v Česku potřebovat v budoucnu. Výsledkem byl začátek vývoje nové útočné pušky, která měla stavebnicovou nebo též modulární konstrukci. Budoucí Bren vznikal pro ráže 5,56 x 45 mm, používané v NATO, 7,62 x 39 mm, rozšířené v armádách bývalého východního bloku včetné té české, a výhledově i 6,8 x 43 mm SPC Rem.

Jenže vývoj Brenu musel překlenout velkou propast. Tradice automatických zbraní s dlouhou hlavní v Uherském Brodě sice existovala, dlouho na ni však jen padal prach. V začátcích, koncem třicátých let, tady vyráběli pro československou armádu například letecké kulomety, na což navázali za protektorátu nacisté. Od roku 1950 se služební samopaly a samonabíjecí pušky staly dominantní složkou výroby závodu. Jenže armádní zakázky brzy značně prořídly, a ke slovu se tak dostala především civilní výroba loveckých zbraní, vzduchovek a samonabíjecích pistolí.

Většina nových modelů zbraní vychází z předešlých vzorů, které se postupně modernizují. Zbrojařina je v jádru konzervativní ostatně proč měnit něco, co dobře funguje a prošlo zátěží praktického užívání? Na tento „tradiční“ postup konstruktéři nových Brenů spoléhat nemohli. Z jednoduchého důvodu: poslední útočná puška, která opustila Uherský Brod, byl samopal vzor 58. Výroba „kosy“, jak zbraň nazývají fanoušci střelectví, skončila v roce 1984, konstrukčně patří do padesátých let. I přes nespornou úspěšnost a spolehlivost se jako vzor už dávno nehodila. Bylo proto nutné se sice inspirovat ve světě, přijít ale s vlastním řešením: nakreslit, postavit, vyzkoušet a nakonec sériově vyrábět útočnou pušku, která se bude spolehlivě účastnit válek ve 21. století.

„Když nám přišly první výkresy, zjistili jsme, že ta puška má svoje mouchy,“ vzpomíná Eduard Masař, pracovník vývojové dílny, na moment, kdy na stůl jemu a kolegům dorazil první Bren. „Ve spojení s konstruktéry jsme na tom odvedli hromadu práce. Zela tam ta 30letá propast, všechno jsme museli dělat od začátku. Probíhaly stovky zkoušek, ověřovali jsme si uživatelské vlastnosti zbraně,“ popisuje Masař, jenž se jinak specializuje na dlouhé lovecké zbraně. Do procesu vývoje zasáhli i sami vojáci, jimž se první prototypy vozily k vyzkoušení. Zpět k vývojářům tak putovaly připomínky budoucích uživatelů.

Intenzivní práce týmu se ale vyplatila, už roku 2007 začaly v továrně vznikat prototypy. Vývoj nové pušky vrcholil o dva roky později, kdy byly vyrobeny dva typy – CZ 805 BREN A1 s dlouhou hlavní a jeho krátká varianta A2. Finální produkty udělaly dojem i na českou armádu, která v té době hledala novou zbraň. Probíhající tendr Česká zbrojovka Uherský Brod vyhrála a s Armádou ČR 18. března 2010 podepsala smlouvu na 6687 kusů varianty A1, dalších 1250 kusů varianty A2 a také 397 podvěsných granátometů CZ 805 G1 v ráži 40 x 46 mm. Sériová výroba na východě Moravy mohla začít.

Na svět přišla už v roce 2015 také druhá generace uherskobrodských útočných pušek, a to pod označením CZ 806 BREN nebo také jednoduše CZ BREN 2. Ta si vzala k srdci některé ze zkušeností vojáků s touto zbraní a představila několik vylepšení. Konstruktérům se povedlo snížit hmotnost o půl kilogramu. Nově lze také bez použití nářadí rozebrat uzávěr pušky i sestavu zdvojeného pístu, který je poháněn plyny z hlavně a spouští mechanismus uzávěru, jímž použitá nábojnice opouští komoru. Kadence (kolik střel zbraň vystřelí za určitý čas, nejčastěji za minutu, pozn. red.) nových Brenů je oproti starší verzi vyšší. Tlumič plamene dostal charakteristický šroubovitý tvar. Do výbavy české armády zamířilo 2600 kusů, a Breny si tak upevnily svou pozici u tuzemských ozbrojených složek.

V roce 2010 ale Česká zbrojovka představila ještě jednu automatickou zbraň, která měla pokrýt zbytek poptávky ozbrojených složek, hlavně pak specializovaných oddílů. Je to třetí generace slavných samopalů Škorpion. A zatímco design Brenů by se dal popsat jako moderní či soudobý, menší samopal je spíše futuristický. Vlastně je překvapivé, že se s ním na filmovém nebi ještě neohání nejnovější Predátor.

Přitom Škorpion má dlouhý rodokmen. První verze se vyráběla od roku 1962 a v modernizovaných variantách se objevovala v nabídce až do nového tisíciletí. Druhá generace přišla na trh v roce 2003 pod názvem CZ SKORPION 9 x 19, příliš velkého odbytu se ale nedočkala. I proto vychází třetí generace z jiných konstrukčních základů. Zbraň namalovali tři nadšenci ze slovenského Trenčína, jejichž prototyp s názvem LAUGO upoutal pozornost zbrojařského trhu. Ve fázi, kdy byl samopal hotov z asi 60 procent, přešel jeho další vývoj do Uherského Brodu, kde rychle pochopili, jaký má konstrukce zbraně potenciál. Už zdokonalené prototypy dokázaly zcela bez úhony vystřílet 35 tisíc ran. V roce 2009 už samopal vystupoval na veletrzích pod svým oficiálním názvem – CZ SCORPION EVO 3 A1.

Tajemství zbraně tkví v chytře vyřešeném mechanismu, který byl následně patentován. Řeč je o kluzném uložení závěru na odnímatelném pouzdru spouštědla v kombinaci s vedením závěru na centrálním trnu s jednou vratnou pružinou. Tento nápad měl dalekosáhlé důsledky: radikálně zjednodušil konstrukci zbraně, čímž samozřejmě usnadnil i její výrobu. Pro uživatele je klíčová přímá úměra: čím méně součástek, tím jednodušší obsluha a tím také klesá riziko, že se něco v nejméně vhodný okamžik zasekne, porouchá či zpříčí. Střelec také zvládne samopal rychle a efektivně demontovat.

Lehká automatická zbraň vystihla tehdejší potřeby trhu, který upouštěl od poptávky po kompaktních rozměrech a používání na velmi krátké vzdálenosti. Nový Škorpion naopak vyšel vstříc poptávce po neskrývaném nošení a maximalizované jednoduchosti konstrukce. Díky globálnímu charakteru světa bezpečnosti šel na ruku také požadavku na spolehlivou funkčnost v libovolných klimatických podmínkách. Výbavu doplnily i všechny prvky, které speciální jednotky využívají – od svítidel přes laserové zaměřovače či zásobníky o kapacitě deset, dvacet a třicet kusů až po tlumiče hluku výstřelu.

Do zbrojnic českých ozbrojených složek se nové zbraně typu Škorpion dostaly v roce 2010, kdy si 572 kusů objednalo ministerstvo obrany pro Hradní stráž. Poptávka po malých samopalech z Uherského Brodu rychle rostla. Dostaly se do výbavy ozbrojených složek po celém světě, a to v řádech stovek i tisíců kusů.

Tradice pistolí, která dala vzniknout legendě CZ 75

V dobře nasvětlené menší místnosti visí na stříbném podkladu kovových stěn zbraně všech velikostí, typů i data výroby. V reprezentativní sbírce České zbrojovky Uherský Brod ale uchovávají i jednu úplně obyčejně vypadající pistoli. Tou je model CZ 75, pod nímž je vyryto číslo obsahující jedničku následovanou šesti nulami. Miliontý vyrobený kus vlajkové lodi pistolového portfolia České zbrojovky Uherský Brod je tu pohromadě se svým předchůdcem – první vyrobenou „čezetou“. Aby kolekce ve firemním muzeu byla kompletní, jsou zde i nejnovější varianty, které z této geniální konstrukce vycházejí.

Poptávka po pistolích koncem šedesátých let diktovala požadavek po zbrani, která bude spolehlivě zvládat výkonné náboje ráže 9 mm. Této výzvy se chopili v Uherském Brodě a konstrukci zadali dvaašedesátiletému Františku Kouckému, se kterým začali spolupracovat jen krátce předtím. Šťastnější volbu zřejmě provést nemohli, Koucký byl ostřílený veterán československého zbraňového konstruktérství. Dozrál jako víno a s modelem CZ 75 přišel až na konci kariéry.

Nezmenalo to však, že by jel v zajetých kolejích. Své zkušenosti naopak využil, aby přišel s originální a elegantním řešením vnitřního mechanismu zbraně. Ten stál na myšlence využít spoušť jako jednoramennou páku, což představovalo novinku oproti běžným mechanismům dvouramenných pák. Výsledkem bylo jednodušší ovládání zbraně. „Síla potřebná k napnutí kohoutu je ve srovnání s jinými pistolemi značně menší, a navíc má velmi příznivý průběh,“ popsal výhody v roce 1972 sám tvůrce revolučního mechanismu, s nímž mu v úvodních fázích vývoje pomáhal jeho bratr Josef.

Navíc ergonomie pětasedmdesátky se osvědčila natolik, že z ní dodnes vycházejí pistole, ač konstruktéři a designéři pracují s úplně jinými materiály a technologiemi.

Zbrani se ve své době říkalo „bomba z Madridu“, což odkazovalo na údajný enormní zájem o její nákup po zbrojařském veletrhnu ve Španělsku v březnu 1975. Byznysový start CZ 75 ale ve skutečnosti tak raketový nebyl, trh si na nové generace „devítek“ teprve zvykal. Do roku 1980 se vyrobilo 23 tisíc pětasedmdesátek, za dalších dvanáct let pak necelých tři sta tisíc kusů. Při takových číslech byla pochopitelně většina výroby určena na export, čemuž pomohla zase jiná legenda – americký průkopník akční střelby Jeff Cooper, který v roce 1977 zveřejnil velmi důležitou kladnou recenzi: „Tato nová zbraň zpoza železné opony je dost možná nejpokrokovější 9mm služební pistole na světě,“ napsal tehdy Cooper do časopisu Guns and Ammo. Otevřel tak zbrani dveře na klíčový americký trh. Zbrojovka je za velkou louží dodnes velmi aktivní.

Na úspěch CZ 75 se pokoušela navázat celá řada modelů, které původní podobu zbraně lehce vylepšily, základní parametry ale zůstaly zachovány. Výraznější modernizace přišla s pistolí označenou CZ 85. Její tvůrci se zaměřili na zvýšení bezpečnosti a spolehlivosti zbraně a také na prodloužení její životnosti. Přestože lze tento model považovat za úspěšný – prodaly se ho ostatně desítky tisíc –, slávy svého předchůdce nikdy nedosáhl. Přesto mu výrazně posloužil, neboť právě reakce na uživatelské zkušenosti s CZ 85 využili v Uherském Brodě k modernizaci základní řady CZ 75 začátkem devadesátých let.

Různých variant vzniklo kromě modelu CZ 85 ještě sedmnáct, mezi nejznámější se řadí řady Shadow, SP-01, Compact a také RAMI. Zbraň se dočkala mimo jiné plně automatické úpravy.

Také českou zbrojovku však čekal přechod do éry zbraní, které se neomezují na použití kovu a dřeva. Na nástup polymerových rámů přišla v roce 1996 reakce, když v Uherském Brodě začali vyrábět řadu CZ 100 a 110. Tyto modely stavěly na mechanismu DAO s přímoběžným úderníkem. Systém se paradoxně začal skutečně masově využívat až v době, kdy výroba stovek a stodesítek postupně končila, čímž předběžně nakoukly do výroby zbraní ve 21. století, a předběhly tak dobu.

Oba modely se staly dobrým přechodovým můstkem k novějším generacím, přičemž si samy nevedly špatně, když se jich dohromady prodalo přes 35 tisíc. Potvrdily také potenciál, který tato nová generace zbraní skýtala, a to především pro služební účely.

Na to navázala nejnovější řada CZ P, která začala modelem CZ P-07 a pokračovala přes P-09 až k nejnovější pistoli z Uherského Brodu CZ P-10 C, jež se i díky vhodnosti skrytého nošení stala ideální součástí výbavy ozbrojených složek coby služební pistole vyžadující snadnou údržbu, spolehlivost a kompaktnost. Daří se jim především na neustále rostoucím americkém trhu, kde se dlouhodobě zlepšují i výsledky České zbrojovky.

Kresba dřeva jako umělecké dílo. Proč kvůli puškám jezdit přes půlku světa?

Ve skladu jsou na paletách vyskládány tisíce kusů opracovaného dřeva, seřezané do uniformního tvaru, který jejich budoucí podobu předpovídá jen velice mlhavě. Nejčastěji je tu k nalezení ořech z Turecka a Spojených států, v inventáři se najde i dřevo z dalších stromů. Nejvybranější kusy tu čekají někdy i rok a suší se ve velkých pecích, než na ně přijde řada. Mají jedinečné vlastnosti, které stojí za to, aby se pro ně nákupčí z Uherského Brodu vypravili třeba až do Pákistánu.

V klasické puškařině se se dřevem ještě pořád počítá, mezi lovci jsou zbraně s pažbami z umělých materiálů stále považovány za něco, mírně řečeno, esteticky neuspokojivého. Proto se v tomto specifickém oboru věnuje dřevu maximální možná pozornost a projde rukama desítek lidí, než se z něj stane neoddělitelná část kulovnice, vzduchovky nebo třeba malorážky.

Hned ve vedlejší hale se už podle celého arzenálu vzorů pro hrubý výřez pažby tvaruje kus dřevního masivu do prvních náznaků skutečné pažby. V této fázi se však dřevo jemného doteku lidské ruky ještě nedočká, místo toho čeká budoucí pažbu důvěrné seznámení s frézami na robotických ramenech tří strojů, které v Uherském Brodě opracovávají podle zadání 12 pažeb najednou.

I přes jednolitou mechanickou činnost si i ty nejjednodušší tvary žádají 20 minut práce, ty nejkomplikovanější pak až 55 minut. „Kdyby na jedné pažbě pracovali jen lidé, trvala by výroba týden,“ odhaduje mistr pažbárny Petr Farkaš, který se se dřevem „mazlí“ už pětadvacet let. Samotná pažbárna je ostatně součástí podniku od jeho založení.

Poté už jdou strojově opracované polotovary do rukou pracovníkům z masa a kostí, kteří nejprve hledají, zda dřevo nemá vady, které by mohly výrazněji uškodit jeho vlastnostem. Sem se počítají všechny suky a prasklinky, jež zvládají řemeslníci na místě opravit. Podle Farkaše je „zmetkovitost“ čili procento zcela vyhozených kusů naprosto minimální. Překážkou jsou i kosmetické vady – na ty se ostatně u loveckých zbraní a pušek obecně velmi hledí.

Důkazem toho jsou i pušky, které z Uherského Brodu míří na trh. Asi každý už se pokoušel vystřelit na pouťové střelnici tu růži, tu nějakého plyšáka. Přitom většina z nás nejspíš vůbec netuší, že v tom případě pravděpodobně drželi v ruce vzduchovku značky Slavia, již posledních osmdesát let posílá do světa právě Česká zbrojovka. Dnes drží tradici zlamovací modely Slavia 631 LUX z bukového dřeva s nastavitelným odporem spouště a také model Slavia 634, který je taktéž z bukového dřeva, disponuje ale vyšší rychlostí projektilu, a hodí se tak i k odstranění drobných škůdců. Bukové dřevo je v těchto případech možné použít, protože nápor na něj není u takových zbraní velký. U větších ráží by se ale mohlo stát, že by se buková pažba brzy rozpadla.

Vedle zbraní zlamovacích vznikají také větrovky, které se plní stlačeným vzduchem pomocí pumpy nebo tlakové lahve a jsou určeny pro trochu náročnější střelce. Dají se použít pro sportovní účely i k lovu. Kmenovou řadou pro tento typ zbraní je v Uherském Brodě řada CZ 200, která obsahuje modely S HUNTER, S GREEN a T, jež jsou modifikacemi pro různé způsoby využití.

„Dlouhé zbraně se s časem až tolik nemění,“ vysvětluje Eduard Masař, který se na ně specializuje ve vývojovém oddělení. Jeho pracovní stůl musí pro jakéhokoliv technického nadšence znamenat ráj: všemožné mechanismy rozložené i složené spolu s desítkami různě velkých nástrojů dávají tušit, že se u vývojářů horlivě pracuje. Právě na těchto stolech začínala svou pouť i nejnovější kulovnice z Uherského Brodu s označení CZ 557, která je modernizovanou verzí modelu CZ 550, jenž se začal prodávat v polovině poslední dekády minulého tisíceletí.

Variant kulovnice CZ 557, mezi nimiž je i ta se syntetickou pažbou, se do dnešních dní prodaly desetitisíce a podobně jako další uherskobrodské zbraně mířily též kulovnice všech ráží do celého světa. Libůstkou pro lovce a střelce je pak řada kulovnic SAFARI CLASSICS II, které spadají do kategorie Magnum s největšími možnými rážemi. Na východě Moravy se vyrábí i v ráži 416 Rigby, což jsou náboje používané při lovu té největší zvěře. Pro řadu uživatelů je příhodné, že se kulovnice CZ 527 a CZ 557 vyrábějí také ve variantách pro leváky.

Ještě jednou se však v souvislosti s puškami stojí za to vrátit ke geniálním bratrům, konstruktérům Kouckým. Ti se totiž podíleli na základním stavebním kameni pro výrobu malorážek, ač to ještě tehdy bylo ve strakonické a brněnské zbrojovce. Pod jejich vedením vznikla slavná řada malorážek ZKM, která ukrývá začáteční písmena slov Zbrojovka, Koučtí a malorážka.

V současném Uherském Brodě se tato tradice přetavila do veleúspěšného modelu malorážky CZ 455, který se s obměnami vyrábí v jednadvaceti variantách a třech různých rážích a jenž položil základ pro výrobu tohoto typu zbraní ještě na dlouhá léta dopředu. Variantou pro náročnější je i poloautomatická CZ 512 American s olejovanou ořechovou pažbou.

Úplným krokem mimo jsou pak pro laika speciály v podobě CZ 512 v modelech TACTICAL a CARBINE. Ty si svým vzhledem nezadají s armádními zbraněmi a pro pravého milovníka střelby je to finančně dostupné „sportovní náčiní“. Díky své syntetické konstrukci působí mezi ostatními malorážkami trochu jako LCD televize mezi „bednovými“ televizemi z devadesátých let. Ale nenechte se mýlit, vše zásadní je zachováno – pouzdro závěru, závěr i hlaveň neomylně odkazují na tradiční pětsetdvanáctku. Jen se v tomto případě nejedná o klasickou dřevěnou pažbu, ale o lehce futuristicky vypadající pažbu syntetickou . Trh a zákazníci se zkrátka diverzifikují. A Česká zbrojovka Uherský Brod s nimi nehodlá ztratit krok.

Časová osa Zbrojovky Uherský Brod

Autor: Michal Bernáth
Jazykové korektury: Iva Pospíšilová
Foto: Petr Topič
Vedoucí projektu: Tomáš Málek

Lidovky.cz, 3. prosince 2018