Píše se rok 391 našeho letopočtu. Římský císař Theodosius povyšuje kdysi zakázané křesťanství na státní náboženství. Pro severoafrické město Alexandrii to nevěští nic dobrého: sídlo gigantické antické knihovny se vyznačovalo náboženskou tolerancí a fungujícím soužitím židů, křesťanů a příslušníků pohanských kultů.
Vknihovně působí i moudrá filozofka Hypatia, která stále uctívá staroegyptská božstva. Zatímco se v měnícím se světě okolo sebe zoufale pokouší udržet náboženskou toleranci, v akademickém ohledu jí nedá spát model sluneční soustavy.
Film Agora je ideální látkou -pro úplně jiného režiséra, než je Alejandro Amenábar. Spíš než zabývat se okázale drahými velkoprodukcemi tomuhle Španělovi sedí filmy komorní, založené na atmosféře, jako je třeba drama Hlas moře nebo horor Ti druzí. Takový film se skrývá i v Agoře, je však bohužel skrytý pod vrstvou hlušiny davových scén, nákladných dekorací a speciálních efektů.
Agora, kterou Amenábar napsal spolu se svým stálým spolupracovníkem Mateem Gilem, je v jádru divadelní hra. Několik málo postav -vedle Hypatie hlavně její bývalý otrok Davus, někdejší student Orestes a několik fanatických křesťanů - si tu povídá v několika málo prostředích. Velkolepé polety kamery okolo knihovny, po náměstích, břichy paláců a nad celou detailně znovuvytvořenou antickou megalopolí mají vytvářet zdání „filmovosti“, v posledku jsou ale dost nepatřičné až otravné. A výpravné scény, jako je pogrom na křesťany, plný komparzistů a naturalistických detailů, vlastně zdržují.
Přespříliš konfliktů najednou Problémy zůstávají i po odhození velkofilmového balastu. Amenábar s Gilem se do Agory pokusili nacpat příliš mnoho dramatických konfliktů najednou; kufr teď nejde dovřít a jednotlivé myšlenky jsou kvůli nedostatku místa zjednodušené na hranici nechtěného humoru. Přesto nelze neocenit odvahu, s jakou ti dva říkají věci v dnešní době přesycené politickou korektností přinejmenším nepohodlné.
Amenábar s Gilem řetězí a násobí dílčí konflikty tak, aby se všechny vešly pod ústřední tezi. Například Davus je rozpolcený mezi láskou k Hypatii (a tím i k vědění) a láskou Ježíšovou (od níž si slibuje občanskou svobodu, ale dočká se jen zotročení jinými prostředky). I pragmatický Orestes, z něhož se stane úspěšný politik, miloval svou učitelku (která pro něj zosobňuje ideály antické demokracie, lidskou rovnost a pluralismus názorů), ale čím dál fundamentalističtější křesťané ho v každodenní praxi tlačí do mnohem méně svobodných poloh.
Centrální myšlenka Agory pak spočívá v obhajobě rozluky státu od církve a pochybnosti coby základního hnacího motoru nejen vědění, ale i občanské společnosti. Právě tady jsou autoři filmu nejodvážnější, protože svou tezi ilustrují způsobem, který může rozlítit jak bigotní křesťany, tak i radikální muslimy. Dokázat něco takového najednou je docela husarský kousek.
Když křesťanům narostl hřebínek Amenábar a Gil ukazují křesťany, jimž po Theodosiově ediktu narostl hřebínek, jako militantní tmáře, kteří ve svatém zapálení během okamžiku zlikvidují vědění vytvářené tisíce let a kteří dogmaticky trvají na tom, aby se veškeré dění soukromé i veřejné odehrávalo podle jejich interpretace svatého textu. A tihle křesťané jsou ve filmu zároveň zobrazení jako nápadně snědí mužové s pěstěnými plnovousy a zaťatým výrazem, kteří jsou vždy připraveni k improvizovanému kamenování nepohodlných osob.
Paralela je víc než jasná a přenáší se i do nejjemnějších detailů: křesťané v Agoře zbudují v bývalé knihovně stáje, muslimové chovali až do konce šestidenní války u Zdi nářků dobytek.
Agora je hereckým triumfem Rachel Weisz v roli Hypatie: postavě napsané tak, aby hlavně ilustrovala teze (Hypatia pokračuje v bádání po mechanismu sluneční soustavy i poté, co křesťanští radikálové vypálí alexandrijskou knihovnu), dodává věrohodnost, nabaluje maso na kostru idejí. Přesto musí vinou scénáře až příliš často působit „ach tak ušlechtile“.
Frekventované „odskoky“ do vesmíru, v nichž je Země viděna v celé své kulaté kráse, sice rezonují s předmětem Hypatiina bádání i s tématem náboženské netolerance (bůh, ať už je jakýkoli, tu s ukrutnostmi páchanými v jeho jménu rozhodně nesouhlasí), ale působí příliš polopatisticky. A sekvence, kde vědkyně objeví eliptické dráhy planet, svou instantností připomíná Cimrmanovo radění velikánům světové kultury ve filmu Jára Cimrman, ležící, spící.
Většina selhání Agory spočívá v tom, že nebyl prostor věci rozvést a musely se vyjádřit zkratkou. To, co mohlo být chytrým komorním dramatem, přidusil velkofilmový kabát.
Myšlenky pod ním pořád dýchají, jen jim divák musí nadstandardně pomoct.
***
Agora USA/Španělsko 2009 Scénář: Mateo Gil, Alejandro Amenábar Režie: Alejandro Amenábar Hrají: Rachel Weisz, Max Minghella, Oscar Isaac, Ashraf Barhom, Michael Lonsdale a další Premiéra: 22. 7. 2010
