V době vydání rozhovoru byl dnešní prezident Miloš Zeman (nar. 1944) ještě českým premiérem, který oznámil brzký odchod z politiky. Byl to důsledek porážky v krajských volbách roku 2000, kdy ČSSD skončila čtvrtá. Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta v roce 2003 se opravdu na deset let stáhl do ústraní. Do nejvyšší politiky se vyšvihl roku 2013, kdy v prezidentské volbě zvítězil nad Karlem Schwarzenbergem.
LN: Jaká pozitiva a negativa vám přináší skutečnost, že jste byl již od dětství deformovaný?
A v čem jsem byl deformovaný? Proboha!
LN: Sám jste o sobě prohlásil, že jste byl – jako každé učitelské dítě – deformovaný.
Ach tak. Nevím, jestli jsem použil zrovna výrazu „deformace“.
LN: Použil.
Tam šlo dokonce o dvě anomálie. Byl jsem nejen učitelské dítě, ale i jedináček. Pokud jde o toho jedináčka, je tam samozřejmě ztížená možnost socializace. Když je v rodinném kolektivu víc dětí, naučí se lépe komunikovat s druhými. Pokud jde o učitelské dítě, tito rodiče mají na své děti přísnější nároky. A možná – upozorňuju, že to je jenom moje hypotéza – je vychovávají k jistému mentorství. Ve smyslu poučeného a někdy až povýšeného. A možná taky k mentorství ve smyslu nedostatku zpětné vazby, protože učitel s žáky moc nediskutuje. Ten žákům přednáší látku.
LN: Uznáváte tedy, že se chováte povýšeně?
Já bych to o sobě sice neřekl, ale jsem si vědom toho, že mě z toho druzí obviňují. Rozhodně by tomu tato geneze nebo rodinná anamnéza mohla nasvědčovat.
LN: V dětství jste se s dětmi příliš nekamarádil, byl jste samotář. Zůstalo vám to dodnes?
Tak já se kamarádím se svojí dcerou Kačenkou. Takže s dětmi se už kamarádím.
LN: Samozřejmě jsem měla na mysli, zda máte nyní, mezi dospělými, skutečné přátele, nebo jste-li stále samotář.
Ba ne. Já si myslím, že to zas tak hrozné není. Odmítám názor, že v politice neexistuje přátelství. Včera večer jsem byl pokřtít knížku Velká kniha o Praze, kterou napsal Slavomír Ravik. Tam jsem se setkal s řadou přátel. Některé z nich jsem dokonce dlouhá léta neviděl. Kvůli politice, která zabere hodně času, nejsou bývalá přátelství tak frekventovaná jako předtím. Ale skutečný přítel není definován frekvencí setkávání se. Skutečný přítel zůstává. A v tomto smyslu přátele mám.
  |
LN: Souhlasíte s charakteristikou novináře Alexandra Mitrofanova, který vás ve své knize Za fasádou Lidového domu přirovnal k tanku?
Ne. A víte, proč ne? Já jsem nevoják. Mám modrou knížku, protože jsem měl v dětství srdeční vadu. Možná právě proto mám rád literaturu o válkách. Chcete-li, je to jistá forma kompenzace. Z této literatury vím, že tanky nebyly zdaleka tak účinnou zbraní, jak se na první pohled jevilo. Tanky jste mohla poměrně snadno likvidovat. A já si myslím, že jsem daleko účinnější zbraní než tank.
LN: Stýská se vám někdy po bytu v Nuslích, kde jste si topil v kamnech, nebo je to pro vás už příliš vzdálená představa?
Já nejsem masochista a toto by byl extrém. Mně se stýská po jednopokojovém bytu na Výtoni, kde nejsou kamna, ale ústřední topení. Tam se také z Kramářovy vily za dva roky, ne-li dříve, vrátím. Ještě více se mi stýská po chalupě. Už asi rok tam mám instalované plynové topení, takže chalupa je celoročně obyvatelná. Tam si konečně můžu dělat to, co mě baví. To znamená – číst knížky a chodit po lese.
LN: Kdy jste naposledy objímal stromy? Je to už celonárodní bonmot, takže se zdá laciné tuto vaši vášeň zmiňovat. Ale neumím si zkrátka představit, jak ochranka čeká, až se premiér dostatečně polaská se stromem…
Zvyk objímat stromy jsem v poslední době trošku potlačil, protože se před ochrankou stydím. On je to velice intimní zvyk – nikoli slovanský, ale keltský. Je to zvyk druidů. Druidové jsou uctívači stromů. Někteří moji přátelé, kteří jsou nikoli keltologové, ale keltomani, tvrdí, že Keltové stromy uctívali, ale neobjímali.
LN: Skutečně věříte, že vám stromy dávají energii?
Ne. Já na tyto pověry nevěřím. Je to moje přátelské gesto vůči přírodě. Úcta k tomu stromu. Nic víc, nic méně.
LN: Považujete se za dobrého prognostika? Před volbami v roce 1998 jste prohlásil, že Václav Klaus je na sestupu.
Každý prognostik dělá v životě úspěšné i neúspěšné prognózy. Teď nechci jmenovat své úspěšné. Spíš je heuristicky účinné jmenovat ty neúspěšné. Například jsem očekával, že už v roce 1990 komunistická strana upadne do bezvýznamnosti. Když jsem v roce 1969 nebo 1970 uvažoval o emigraci, dospěl jsem k názoru, že komunistický režim zkrachuje za tři roky, a ono to trvalo dvacet let.
LN: Říkáte, že úspěchy ukolébávají a prohry provokují. Dnes tedy musíte být maximálně vyprovokován. Zdá se však, že pouze k odchodu.
Člověk neodchází kvůli úspěchům nebo neúspěchům. Odchází proto, že existuje cosi jako stupeň mezikontinentální rakety naplněný palivem. Palivo se spotřebovává, odborně řečeno vyhoří. V okamžiku, kdy palivo vyhoří, se má tento stupeň odpojit a nechat klesnout do vln oceánu. V mém případě do lesů Vysočiny. Nebo do vln mého rybníka, přejete-li si. To je základní důvod mého odchodu. Zbytky mého paliva už dohořívají. A protože jsem odhalil, jak dlouho ještě budou hořet, už před těmi dvěma lety jsem odchod ohlásil.
LN: Takže Miloš Zeman je dnes už opotřebovaný politik?
Samozřejmě že ano. Víte, opotřebované politiky nemůžeme hodnotit podle toho, zda si svoji opotřebovanost uvědomují, nebo ne. Aniž bych jmenoval, znám několik velmi silně opotřebovaných politiků, kterým by – stejně tak jako mně – prospělo, kdyby šli do penze. A prospělo by to i jejich okolí.
LN: Nechtěl byste skončit s některým ze svých zlozvyků?
Hm... ano. Až odjedu na tu chalupu, přejdu od cigaret k dýmce. Víte, na dýmku není při běžném provozu čas. Dýmka, to je obřad. Čištění, nacpávání a podobně. Cigareta vyhoří, i když se jí nevěnujete, zatímco dýmka vyžaduje vaši přítulnost. Musíte pořád táhnout, jinak vám vyhasne. Ano, kouření cigaret bude jeden z mých zlozvyků, kterého po svém odchodu nechám.
STALO SE 15. 12. 2000Lidové noviny napsaly, že již téměř dvě třetiny českých domácností dávají při nákupu přednost nadnárodním řetězcům. Zuřila krize v České televizi, během níž byl generálním ředitelem zvolen Jiří Hodač a ředitelkou zpravodajství se stala Jana Bobošíková. Nejnavštěvovanějším filmem se s 441 666 diváky stali Samotáři. Jsem sice vydáván za notorického alkoholika, ale na rozdíl od mnoha politiků mě nikdo neviděl opilého. |
LN: A co alkohol?
Já jsem sice vydáván za notorického alkoholika, ale na rozdíl od mnoha politiků mě nikdo neviděl opilého. Jediná situace, kdy jsem byl – eufemisticky řečeno – poněkud veselý, nastala na mé svatbě v roce 1993. A tam je to snad omluvitelné.
LN: Koho máte opravdu rád?
Víte, já bych závěrem zopakoval Leszka Kolakowského, který měl v Poznani v roce 1956 přednášku o tom, co je to socialismus. Na začátku řekl: „Socialismus, to nejsou koncentrační tábory. Socialismus, to není cenzura. Socialismus, to nejsou vraždy nebo věznění politických odpůrců.“ A takto pokračoval dvě hodiny. A nakonec řekl: „Nyní vám řeknu, co je to socialismus. Socialismus je, přátelé, dobrá věc.“ Takže já bych nejprve řekl, co přátelství není a koho nemám rád. Nemám rád převlékače kabátů. Nemám rád lidi, kteří prošli pěti politickými stranami, z nichž v jedné v roce 1990 dokonce kandidovali na předsedu. Nemám rád lidi, které zajímá jen funkce. A teď bych řekl: Mám rád lidi, kteří – když se v nějaké fázi za sebou ohlédnou – vidí, že pro ty druhé tam něco zůstalo. Je úplně jedno, jestli je to postavený dům, zorané pole, nasázené stromy, zplozené dítě, či cokoli dalšího. Tyhle lidi mám opravdu rád.
LN: Máte rád sám sebe?
Miluj bližního svého jako sebe samého. To je základní křesťanská devíza. A tahle devíza implicitně říká, že nemůžete milovat svého bližního, aniž byste současně nemiloval sám sebe. Chyba vzniká z asymetrie. Chyba vzniká z toho, že sebe milujete víc než ty ostatní.
LN: Takže, jak je to s vámi?
Někdy bych řekl, že – vzhledem k tomu, jak se huntuju – se příliš nemiluju. Ale na druhé straně moje touha si odpočinout je svědectvím jistého – v tomto případě bych řekl zdravého – egoismu.
