Pozoruhodné na tomhle usměvavém otci tří dětí s ne úplně špičkovou výslovností je, že sice už sedmým rokem úspěšně řídí šestnáctitisícové město, ale řídit auto mu zjevně moc nejde. Měl pětatřicet autohavárií. A nebyly to jen plechy. Z jedné čelní srážky, k níž došlo právě toho dne, kdy se s rodinou stěhoval do Říčan, ho museli hasiči vystříhat. Měl tak vážná zranění, že pro něj přiletěl vrtulník.
Mimochodem, jednomu místu v Říčanech se neřekne jinak než Kořenova křižovatka. Hádejte proč...
Zázraky přírody se vysílají devátý rok a za tu dobu jste toho na sobě vyzkoušel opravdu dost. Na jaký pokus nezapomenete?
Připadám vám jako taková oběť, viďte? Nedávno se například vysílalo o porodních bolestech. A to jsem si prošel něčím, co muži obvykle nezažijí – simulací porodních kontrakcí. Musím říct, že na to teda budu vzpomínat celý život a docela mi to změnilo pohled na ženy. Já byl u porodu svých tří dětí, takže vím, jak strastiplná pouť to je. Ale tu bolest na vlastním těle si člověk představit nedokáže. A to ještě natáčení bylo hotové za dvě tři hodiny, kdežto žena může mít bolesti i několik dní a dítě se prostě musí dostat ven, což u mě teda nešlo zařídit. Ale on každý ten pokus má svá specifika. Vždycky musím překonat strach, protože já jsem ve skutečnosti docela bojácný člověk.
Stal se vám osobně někdy nějaký zázrak?
No jéje! Skoro každý den se mi něco zázračného děje.
Úplně přízemně bych řekla, že zázrak je, že jste přežil svých třicet pět autohavárií.
Ona většina těch bouraček byly jen plechy. Ale měli jsme taky jednu velmi vážnou nehodu – naštěstí to nebyl smrťák. Druhého července 2000 jsme se s manželkou stěhovali do Říčan. A přišel čelní náraz, ne z mé viny. Ale následky byly drastické. Manželka měla tříštivou zlomeninu krčního obratle, tam chyběl milimetr, aby už nechodila. Já měl zlomeninu obličejového komplexu, převáželi mě do Motola vrtulníkem.
Viděl jste světlo na konci tunelu?
Tenhle zážitek nemám. Já totiž po té nehodě několik hodin neviděl vůbec. Měl jsem rozsekaný obličej, bylo podezření na krvácení do mozku.
A pořád ještě řídíte?
Řídím, protože musím. A už jsem si na to riziko tak nějak zvykl. Tady na úřadě se bojí za mě. Já jsem ale nikdy nebyl „motorové“ dítě, vždycky jsem radši jezdil vlakem, po trati 097 Teplice–Lovosice, Českým středohořím. Rád jsem se díval s otevřenou pusou z okýnka, do té pusy mi lítaly mouchy. A jednou, to už jsem byl na vejšce, jsem taky takhle stál u otevřeného okýnka, užíval si, jak mě ovívá vítr – a pán u vedlejšího okna dopil kafe a lógr chrstnul ven. Já ho měl všude, v uších, v puse, v očích. A podobně vlastně vznikají ty moje nehody. Já se prostě zaberu do nějakého svého snění. Někdy si myslím, že mám možná nastavenou vnímavost trošku jinak, protože vnímám všechno zároveň. My teď spolu mluvíme, ale já zároveň slyším, jak tikají hodiny, že vedle už není hluk, takže šli na oběd, že moje asistentka mi ráno uklidila na stole opadaný zlatý déšť...
Celý rozhovor s populárním televizním moderátorem a starostou Říčan Vladimírem Kořenem o hranicích statečnosti, manželčině mozku a mafiánských praktikách developerů si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 28. dubna.
V magazínu dále najdete
|
