Ze zničeného města v Pákistánu byl i po měsíci cítit mrtvolný zápach, vzpomíná armádní veterinář

Povídáme si v Horní Plané, kde jste právě na cvičení. Co na takovém cvičení děláte?

Jsem příslušníkem vojenské veterinární služby, která má za úkol bojovat s vysoce nakažlivými nemocemi zvířat, velká část z nich je navíc přenosná na člověka. Tady se v této činnosti cvičíme, zkoušíme si práci v terénu, boj s takovými nakažlivými chorobami, jako je slintavka a kulhavka, což jsou choroby zvířat způsobující obrovské národohospodářské škody. Musíme každý rok oddýchat několik tlakových lahví, chodit a přežívat v ochranném oděvu. Vojenská veterinární služba má také na starosti hygienu a bezpečnost potravin a surovin živočišného původu, které putují do armády. Já jsem nyní hygienik, takže kontroluji potraviny, jejich kvalitu a také dodavatele, respektive u nich dělám zákaznický audit. Armáda je zákazníkem dodavatele, ale ve smlouvě je zakotveno, že se můžeme podívat, zda tyto potraviny pro nás produkují zdravě, bezpečně a hygienicky.

Zjistil jste za svou kariéru nějaký závažný nedostatek?

Ano, víckrát se stalo, že jsem našim kuchyním doporučil, aby od některých dodavatelů přestaly odebírat. To byste nevěřil, jak rychle odstranili mnou zjištěné nedostatky a hlavně závady. Podotýkám, že většina takových firem je pod dozorem státních dozorových orgánů. Například jedna firma vyrábějící lahůdkářské výrobky měla ve své výrobně zásadní závady, které podle všech hygienických znalostí mohou vést k produkci potravin ohrožujících lidské zdraví. Takže jsem upozornil jejich odběratele na Moravě, že do odstranění závad nedoporučuji od této firmy odebírat. Samozřejmě že vedení této firmy velmi rychle došlo nejen to, že vojenská správa od nich přestala odebírat, ale že moje zjištění jsou vlastně pro ně přínosem, závady ve výrobně odstranili, provedli stavební opravy – podlahy, vyřešili přístup zaměstnanců do šaten, obměnili stroje. Poté jsem při opakovaném zákaznickém auditu zjistil, že stav se radikálně změnil a vojenská správa může od tohoto dodavatele opět odebírat potraviny bez obav o jejich bezpečnost.

Kdy jste vstoupil do armády?

V roce 1986. Rok předtím mě můj spolužák z vysoké školy, který již byl vojenským veterinářem, dopisem oslovil, zda bych se nechtěl stát také veterinárním lékařem v uniformě. Já jsem od vysoké školy pracoval na Městské hygienické stanici v Ostravě. Byl jsem tam pět let, uvažoval jsem, zda bych nemohl být povýšen, zda mám z toho důvodu zůstat. Pak jsem si uvědomil, že se mi povýšení vyhne, protože k nám měla nastoupit dcera tehdejší vedoucí. Kamarádovi jsem tedy kývl, rok trvalo, než jsem do armády nastoupil. Po prvních týdnech jsem pochopil, že jsem udělal dobře, armáda mi vyhovovala.

Do jaké funkce jste nastoupil?

Nastoupil jsem do pozice spádového veterinárního lékaře u 43. protiletadlového pluku v Ostravě-Hranečníku. Měl jsem tak na starost spádovou oblast okolo Ostravy. Tady byli psi, kteří hlídali určité sektory. A psi byli i důvod, proč jsem na veterinu vůbec šel, tak jsem se staral o jejich zdravotní stav, podmínky chovu v psincích a později i o jejich výcvik.

Před rokem 1989 v armádě fungovala pomocná zemědělská hospodářství, kde se například chovala prasata. Deset vojáků uživilo jedno prase. Mým úkolem byla vakcinace, prevence i léčba. Dále mým hlavním úkolem byla kontrola kuchyní, potravin a stravování.

Jaké změny vás čekaly po roce 1989?

Začala se razit zásada, že voják se má učit bránit vlast, a ne se starat o prasata. Proto byla rozpuštěna pomocná zemědělská hospodářství. Začal jsem se více věnovat výcviku psů, tedy kynologii, jezdil jsem i na soutěže. Naši psi se opakovaně dostávali až do celoarmádní soutěže mezi dvanáct nejlepších. Tato soutěž se konala téměř vždy na Grabštejně.

Jaké psy jste měl?

Tehdy jsme měli výhradně německé ovčáky, což je služební plemeno velice vhodné pro ten typ služební kynologie, kdy sloužili vojáci základní služby. Toto plemeno velmi dobře snáší časté střídání svého psovoda, u jednoho psa se vystřídalo za dva roky i několik psovodů. Dnes je situace ve služební kynologii zásadně jiná, psovodi – vojenští profesionálové – mají svého psa přiděleného na celou dobu jeho služby v armádě, jsou to jejich mazlíčci a podle toho taky vypadá dnešní úroveň služební kynologie v naší armádě. Máme psy hlídkové, kteří konají službu se psovodem při pochůzkách například po vojenských muničních skladech. Máme psí specialisty na vyhledávání výbušnin, protože je doba hrozícího terorismu. Máme psy na vyhledávání zbraní a munice. Máme psy na vyhledávání drog, protože v dnešní době nemůže naše armáda tento problém přehlížet, ale naopak se musíme chovat preventivně.

Kdy jste vyrazil na svou první misi?

To byla ještě dlouhá cesta. Na Hranečník jsem nastoupil v roce 1986 a skončil jsem tam v roce 1997, během té doby jsem byl povýšen na majora. Pak jsem přešel na Ústřední vojenský veterinární ústav a pracuji tam dodnes. Povedlo se mi tam udělat velice dobrou kariéru, protože kolega ředitel se chystal do penze a nabídl mi po čtyřech letech své místo. Já jsem nastoupil jako vedoucí oddělení, dalo by se říct na úrovni primáře. Na první misi jsem vyrazil v roce 2003, do Iráku. Jako čtvrtý z našeho ústavu. Kolegové, kteří byli na misi přede mnou, byli v jiných typech misí. Já jsem byl vyslán s naší 7. polní nemocnicí do válečné operace proti Saddámovu režimu.

Čím se vaše mise odlišovala?

Už tehdy tam byla válka. Kolegové byli předtím v Kuvajtu s chemiky a další byl v Afghánistánu. Já jsem byl v první skupině, která letěla do Iráku s naší polní nemocnicí. Válka se tlačila z Kuvajtu směrem k Basře a dále k Bagdádu. Byl jsem příslušníkem takzvaného advance týmu, který měl rekognoskovat (prozkoumávat, pozn. red.) prostředí v Basře a vyhledat místo pro rozmístění naší 7. polní nemocnice. Přistáli jsme v Kuvajtu po půlnoci a autem jsme jeli do našeho tábora, kde jsme měli dvě obrovské haly jako letištní hangáry. Tam jsme bydleli.

Opravdu válečné podmínky...

Strašné. Široká vrata, 40 lůžek a nic víc. Vedle nás bylo hřiště vytvořené z kartonů s balenou vodou. Všude vedro jako hrom, za stěnou řvala obrovská elektrocentrála. Během prvních nocí jsem si zvykl, vzal jsem si vždy prášek na spaní, a během dalších nocí se to srovnalo a přišlo mi to normální. My jsme nevěděli, do čeho jdeme, do jakého prostředí, vše se vytvářelo, ale od základu i s nemocnicí...

S jakými pocity jste tam letěl?

Kniha o českých vojácích Ten druhý život ukazuje, jak to vypadá v první linii

Nevěděl jsem, co čekat, na co se připravit. Nikdo mi nebyl schopen moc odpovědět na žádné otázky, jak říkám, vše bylo na počátku. Měl jsem štěstí, že jsem byl u zrodu těchto podmínek, na začátku něčeho nového. Nikdo se mi snad nebude posmívat, když přiznám, že mi před odletem do Iráku bylo trochu do breku.

Jaké to tehdy bylo v Basře?

Turecký sultán tam posílal své odpůrce do vyhnanství, protože tam bylo neuvěřitelné horko a vlhko. Ideální prostředí pro šíření malárie, leishmaniózy (souborný název pro parazitická onemocnění způsobená prvoky z rodu Leishmania, pozn. red.). Chtěl jsem mít slovo při výběru toho místa, kde budeme léčit. U nás se chystaly Velikonoce. Přistáli jsme v Kuvajtu na Velký pátek těsně po půlnoci, na Bílou sobotu jsme jeli na obhlídku Basry. Zdejší nemocnice byla velice poničená, přišel tehdejší zástupce zdejšího iráckého lékařského sboru. Nejdřív nás chtěl přivítat, ale pak si uvědomil, že budeme léčit zadarmo, a ne jako oni za peníze. Z toho důvodu nás do nemocnice nepustil. Vedoucí konvoje byl postavený před problém, kde budeme léčit. Jeli jsme městem a objevili starou vojenskou nemocnici, která ale byla v absolutně nevyhovujícím stavu. Bylo to strašné. Všude louže, ideální pro komáry. Nechtěl jsem, abychom tam byli rozmístěni, a navrhoval jiné možnosti. Mé argumenty ale tehdy neuspěly. Naštěstí se tam pak udělaly rozsáhlé zemní úpravy, aby naše základna byla ve vyhovujících podmínkách.

Jaké jste měl úkoly?

Měli jsme laboratoř, která pracovala ve prospěch nemocnice. Zjišťovali jsme citlivost na antibiotika, zjišťovali jsme původce různých hnisání, zabývali se parazitologií. Také jsme se věnovali hygieně. Důležitým úkolem byla hygiena vody, která tam dostávala zabrat, protože tam bylo 54 stupňů ve stínu a spotřeba vody byla vysoká. Zajišťoval jsem hygienu potravin, dělali jsme stěry v kuchyni, aby bylo vše v absolutním pořádku. V Kuvajtu jsme měli dodavatele potravin, kteří byli prověřeni americkými vojenskými veterináři.

Došlo tam v tomto směru k problémům?

Bohužel ano. V době, kdy se již připravovalo střídání našeho kontingentu, vypukla na naší jednotce úplavice. Postihlo to asi patnáct procent našich vojáků i zdravotníků. Já jsem využil možnosti poslat letecky vzorky potravin do naší akreditované laboratoře v Hlučíně. A na polních okurkách byla nalezena bakterie, která to celé způsobila – Shigella dysenteriae.

Daleko menším problémem bylo, když se na naší základně začalo objevovat nové pečivo. Zjistil jsem, že není dováženo z Kuvajtu, jako bylo dosud, ale je nakupováno přímo v Basře. Velení kontingentu bylo přesvědčeno, že se nic neděje a nic se nemůže stát. Jenže v našem organizačním rozkaze bylo stanoveno, že se na okupovaném území nesmí potraviny nakupovat. Měl jsem to asi v nose, protože když jsem do pekárny přijel, zjistil jsem, že pekařskou pec mají na ulici. V zázemí, kde se dělalo těsto a vyvalovaly se bulky a rohlíky, byl neskutečný nepořádek, špína, nefungující vodovod, na zemi rozšlapané zaschlé těsto. Vlastní prodejna byla i cukrárnou. Pomocníci, kteří tam vyráběli zmrzlinu, ji míchali jakýmisi vařečkami, ale máčeli si ve směsi ruce! V prodejně nefungovala chladnice, droždí a tuky na pečení byly rozteklé na jejím dně. Když jsem to všechno ukázal zástupci naší logistiky, který do té doby popíjel s majitelem čaj, okamžitě byla smlouva s ním zrušena. Naštěstí nikdo z jejich pečiva neonemocněl.

Kolika misí jste se zúčastnil?

Stačily mi dvě. O dva roky později jsem jel s polní nemocnicí na humanitární misi do Pákistánu, kde bylo zemětřesení, po kterém následovala obrovská humanitární katastrofa. Česká armáda tam tehdy poskytla zdravotnický tým do holandské polní nemocnice, která tam byla přesunuta po zemi z Afghánistánu. Suplovali jsme místní zdravotnictví, protože nemocnice, které oni měli, zemětřesení vyřadilo. Bylo tam 31 Čechů.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek z mise?

Těch bylo hodně. Opravdu hodně nezapomenutelných zážitků. Když jsme začínali v Basře, tak jeden z prvních úkolů naší mise byl předat humanitární dar Iráčanům, což byly úpravny vody. Chtěli jsme je předtím vyzkoušet. Basra je jeden metr nad mořem, jsou to „arabská vrata“, kde se míchala voda z Eufratu a moře. Ráno voda tekla do moře, odpoledne z moře – i proto byla značně znečištěná. My jsme vodu zkoušeli upravit, což se nám dařilo, a pomohli jsme jim. S pitnou vodou tam byl obrovský problém. Obyvatelé vesnic nám byli velmi vděční.

Další zážitek, na který nezapomenu, byl, když jsme poprvé přiletěli do Pákistánu a šli na prohlídku zemětřesením zničeného města a ze zřícenin byl opravdu cítit mrtvolný zápach a to jsme tam byli více než měsíc po neštěstí.

Byl jste v přímém ohrožení života?

Nebyl. Neuvědomuji si to. Určitě se na mě nestřílelo a to jsme tam byli v době, kdy čerstvě padl Saddámův režim. Iráčani se cítili svobodní, ale ještě nevěděli, co to pro ně znamená, tak se raději drželi dost zpátky.

Proč jste nevyrazil na další misi?

Mně ta zkušenost stačila. Já jsem v té době již řediteloval a potřeboval jsem do misí poslat i další lidi, aby nabrali zkušenosti do profesního života. Navíc pro nás veterináře zahraničních misí mnoho nebylo. Vystřídalo se nás málo, protože vždy letěl jen jeden člověk. Například do Kosova, kde se postupně vystřídalo asi osm lidí.

Jaké zkušenosti jste měl s místními?

V Iráku jsme měli překladatele, který uměl slovensky, jeho matka byla z Bratislavy. Její manžel, Iráčan, pracoval pro zdejší ropnou společnost. Bohužel se zabil. Další překladatel byl irácký voják, který ale studoval v Brně a uměl naši řeč. To byli spříznění Iráčané. Pak nám ale přišel opravit klimatizaci místní řemeslník, neměl potřebnou součástku, tak se omluvil, že přijde zítra. Já jsem ale věděl, že zítra je pátek a to muslimové odpočívají. Jeho odpověď byla, že v Basře není pátek a on přijde. Přišel a opravil to. Tam bez klimatizace nešlo žít. Basra byla obrovské průmyslové město a za Saddáma byl islám dodržován jen vlažně.

Kam se odvíjela vaše kariéra po návratu z mise?

Působil jsem dál jako ředitel a z toho plynuly mé úkoly. Naše zařízení například vzniklo v roce 1966, takže jsem řídil opravy budovy. Navíc jsme byli v kasárnách s vojenskými záchranáři, kteří byli přeřazeni a stali se z nich příslušníci Hasičského záchranného sboru. Museli jsme zařídit i rozdělení tohoto původně vojenského objektu na dvě části – vojenskou a hasičskou. V roce 2011 jsem přesně po jedenácti letech skončil. Bylo mi 55 let, odešel jsem do zálohy a na ústavu jsem zůstal jako civilní zaměstnanec.

Jak hodnotíte přínos své účasti ve dvou misích, o kterých jste tady vyprávěl?

Víte, nic není na světě černobílé. Odborný přínos byl pro mne opravdu důležitý. Zjistil jsem, jaká jsou tam úskalí pro veterináře, příslušníka kontingentu. Bohužel mne osobně potkal v manželství rozvod. Ale to, jak vím, postihlo mnoho našich vojáků a vojákyň po návratu do vlasti a do původního života. Věřte mi, nebo ne, ale ten život po návratu z mise je najednou jiný, doma je jiná situace. Ne nadarmo se říká: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“