Málokdy se stane, aby filmař mohl pracovat bez nějakých vnějších omezení. S velkými realizačními možnostmi bývá spojen přísný produkční dohled, kdo se zase těší volnosti dělat si vše podle sebe, vytváří většinou film na koleni, musí všelijak vykrývat nedostatek prostředků. Film Počátek režiséra Christophera Nolana (1970) stál dvě stě milionů dolarů a jeho tvůrci měli k dispozici, co se jim zamanulo, a mohli přitom točit zcela svobodně. Nolan především díky obrovskému úspěchu svého Temného rytíře (2008) získal reputaci jakéhosi zachránce Hollywoodu, schopného i v dnešní době plné druhých dílů recyklovaných látek tvořit díla originální a přitom divácky přístupná, zábavná a zároveň seriózní, hodná hlubšího zamyšlení.
Zápletku filmu studio dlouho a vcelku úspěšně drželo pod pokličkou, jediná dostupná charakteristika byla „akční sci-fi thriller zasazený do architektury mysli“. Film to vystihuje docela přesně, mimo jiné v tom, že v Počátku jde v první řadě o tu architekturu, ne nutně mysli, ale spíš světa, který Nolan a jeho tým pro film vybudovali. Méně už o postavy, jejich dilemata, volby a city nebo snad o nějaké poselství, prožitek, hlubší vhled, jež by spoluprožívání jejich příběhu mohlo někomu přinést.
Dom Cobb (Leonardo DiCaprio) je špičkový „extraktor“ – je schopný vytáhnout z lidí jejich tajemství, tím, že je uspí, vytvoří pro ně sen a přenese je do něj a pobývá tam s nimi, překoná jejich podvědomou obranu, dostane z nich, co potřebuje. Aby to snad nepůsobilo příliš jednoduše, plete se mu do práce mysteriózní žena Mal (Marion Cotillardová), jež v jeho účelových snových výtvorech tropí pěknou neplechu – celkem brzy se ukáže, že to je projekce z Cobbova podvědomí, jež zpřítomňuje hrdinovu dávnou vinu.
Cobba a jeho tým si najme záhadný japonský byznysmen Saito (Ken Watanabe), který pro ně má speciální úkol – tentokrát se nebude krást, ale dávat. Do mysli Roberta Fischera, dědice konkurenčního impéria, chce vsadit pro něj výhodnou myšlenku. Takové vnuknutí představuje vrchol extraktorských dovedností. Cobb a jeho lidé se o ně po dlouhých přípravách pokusí, Cobb je přitom konfrontován se svými nejhlubšími traumaty.
Počátek je film mnohdy ohromující, nikoliv však strhující. Je v něm nemálo velmi působivých obrazů, čím větší plátno, tím lépe. I díky tomu, že se tvůrci rozhodli omezit počítačové efekty na nejnutnější minimum, působí Nolanovy snové světy velmi hmotně, reálně a například sekvence bitky a následné záchranné operace v rotující hotelové chodbě je skutečně dechberoucí.
Kromě toho, že autoři Počátku dokázali výrazné jednotlivost, podali také velký výkon konstruktérský, projevili se jako velmi schopní architekti. Počátek je také příběh loupeže – jen místo sejfu je tu nejzazší kout něčího podvědomí, a místo aby kopali tunel, musejí hrdinové provést synchronizovanou akci na čtyřech úrovních snění, přičemž v každé z nich běží čas jiným tempem. Popsat ve filmu něco takového způsobem, který by nebyl neúnosně zdlouhavý a umožňoval přitom divákovi základní orientaci v ději, je úkol skoro nadlidský a Nolan a jeho spolupracovníci ho v třičtvrtěhodinové sekvenci zachycující průběh Cobbova „vnukávání“ zvládli.
Sen, jenž ztratil snivost Ono konstruování, navrhování architektury je chladně racionální činnost – opak snění. Nolanovy snové krajiny proto postrádají impulzivnost snu, absenci pravidel, která jako kdyby odkazovala k nějakým zákonitostem hlubším a unikajícím.
Pod povrchem Cobbových snů ale nic takového není (jistě, jsou to také sny z větší části přiznaně uměle vyrobené, syntetické, dalo by se namítnout), jsou to světy na první pohled sice fantaskní, ale sešněrované zákony kauzality, možná ještě víc než v bdělém stavu zakoušená realita (otázku, jestli se cokoli z Počátku v realitě odehrává, ponechávám stranou). Všechny významy vystupují na povrch, často značně popisným způsobem, týká se to nejen výtvorů hlavního hrdiny, ale i obrazů z jeho podvědomí, které rovněž působí jako velmi přehledné místo, v němž je projekce snad každého traumatu opatřena vysvětlující popiskou a inventárním štítkem.
Když chce Nolan ukázat, že někde hluboko v Cobbově mysli je pocit provinění vůči ženě, jede se ve snu do sklepa, kde je dotyčná zavřená a pěkně tam zuří.
Deset procent mozku Působí to jako dramatizace nějakého poppsychologického článku z letního magazínu, podávaná ale se smrtelnou vážností, podtrženou teutonsky chmurnou hudbou Hanse Zimmera. Výstižné metafory, jež občas probleskly v Temném rytíři, jsou ty tam, vystřídaly je kostrbatě popisné dialogy, které drží chmurně seriózní masku i v okamžicích, kdy z plátna padají certifikované pitomosti typu „člověk využívá jenom deset procent svého mozku“.
Divákovu schopnost empatie snímek věru nepřetěžuje, postavy jsou hrubě načrtnuté typy (jakkoliv se DiCaprio do role muže pronásledovaného vnitřními démony dost pokládá). Asi nejhůře v tom ohledu dopadla Ariadne (Ellen Pageová) – zdalipak to jméno k čemusi neodkazuje (podobně jako u postavy Cobbovy Nemesis Mal)?
Ta první polovinu filmu prochodí v pozici žačky, jíž je třeba – v zastoupení publika – vše vysvětlit. V té druhé zase běhá po hrdinově boku a háže jeho směrem instantně terapeutické hlášky, trochu ve stylu sportovních reportérů, když zpovídají hráče o přestávce fotbalového utkání: „Jak se vám hrálo? Středem se probíjet moc nešlo, takže by to možná chtělo zkusit po křídle, že?“ Ano, jste chytří, gratulujeme V té kombinaci velmi komplikovaného povrchu, pod nímž se skrývá cosi jednoduchého, ale možná spočívá masový apel filmu. Je to také charakteristická součást režisérova rukopisu, v Počátku jen dohnaná do krajnosti na stranách komplikovanosti i prostoty, která tentokrát překročila hranici banality.
Nolan se těší pověsti autora filmů, jež diváka nutí myslet. To myšlení je ale specifické, luštitelské. Musí z různých fragmentů skládat celkový obraz, když se mu to podaří, dospěje k odpovědi, jež je vyčerpávající – nepostaví ho před nějaké hlubší, obtížněji uchopitelné tajemství, nevnucuje jiný typ otázky než „co se stalo?“ a „kde se to stalo?“. Pokud člověk v kině tu krkolomnou dráhu pod vedením režiséra projede, aniž by se v té výstředně složité stavbě ztratil, bude si moci vychutnat slastnou odměnu – vědomí vlastní chytrosti, jež nebude nahlodáváno přítomností čehokoli, co by překračovalo meze racionální „rozborky“. Těžko se lidem zavděčit víc, než když je přesvědčíme, že jsou chytří.
Nakonec i v tom je ale Nolanovo dílo vlastně konzistentní. Výrazný motiv většiny jeho snímků je brilantně konstruovaný podfuk, který zároveň plní jakousi vyšší funkci, odvádí lidi od pravdy, jež by jinak byla k nepřežití. Leonard Selby z Mementa (2000) žije ve lži a až ve finále poznává krutou realitu. Batman v Temném rytíři přijme úlohu zlosyna, protože jenom tak je možné zachránit iluzi, jíž obyvatelé Gothamu podlehli a která to město udržuje při životě. Robert Fischer, na němž tým z Počátku provádí svou operaci, je zmanipulován k tomu, aby ve svém životě objevil falešný smysl a dospěl k implantované katarzi – pravděpodobně tak bude šťastnější, cosi podobného se možná děje i Domu Cobbovi. O urputné doslovnosti Za tím vším je cítit postoj ke světu, který Nolan velmi explicitně formuloval ve finále Dokonalého triku. Do úst umírajícího kouzelníka Roberta Angiera vložil slova: „Publikum zná pravdu – svět je jednoduchý. Ubohý. Skrz naskrz pevný. Ale když se ti povede je alespoň na vteřinu obloudit a přivést je k úžasu, uvidíš něco jedinečného. (...) Uvidíš výraz jejich tváří.“
Pesimismus je to velmi nehollywoodský, podávaný – jako v Počátku – s urputnou vážností a doslovností, může ale být pubertálně mělký. Nolanův Počátek jistě dá divákům hodně důvodů tvářit se užasle a najít i určitou spokojenost v tom, že se o sobě dozvěděli to, co se dozvědět chtěli. Ten film si asi najde diváky za deset dvacet let. Třeba si i tehdy budou sugerovat, když už jsme u té architektury, že vidí ekvivalent katedrály v Chartres. Já v něm nejsem schopen vidět víc než filmovou obdobu zámků nešťastného Ludvíka Bavorského – grandiózní rozmar, zrozený v mysli privilegovaného autora nesvázaného omezeními. A proto obnažujícího své meze.
***
Divák si může vychutnat slastnou odměnu – vědomí chytrosti, jež nebude nahlodáváno ničím, co by překračovalo meze racionální „rozborky“. Těžko se lidem zavděčit víc, než když je přesvědčíte, že jsou chytří.
FILM
Počátek (Inception) Scénář a režie: Christopher Nolan Hrají: Leonardo DiCaprio, Marion Cotillardová, Ellen Pageová a další USA / Velká Británie 2010
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
