Nevím, jestli mají Tatry nějakého strážného ducha, jakého mají Krkonoše v Krakonošovi, ale pokud ano, rozhodně mi není nakloněn. Mohl by se tady na polské straně jmenovat třeba Wielki Taternik - „taternik“ je totiž polsky „horolezec“, což ukazuje, jak si Poláci Tater považují. Tahle úvaha asi zmíněného ducha nějak naštvala, protože když jsem včera po mnohahodinové cestě vystoupila z vlaku v Zakopaném, hustě, prudce a vytrvale lilo. A byl to hodně studený déšť, jistě studenější než sedm stupňů, které ukazoval teploměr. Z chystané procházky po horách tedy nebylo nic a krásné vyhlídky, o kterých jsem chtěla psát, zakrývaly husté a zlověstné mraky. Chladno bylo i v hotelu a jediné místo, které mi připadalo poměrně bezpečné a příjemné, bylo v posteli pod peřinou. Nebo - jak mi poradil jeden praktický skřítek -ve vaně s teplou vodou, ale tam se nedá číst.
Rozhodla jsem se totiž, když už to tak dopadlo, že se budu zabývat tím, co mám skoro nejradši - nedávnou minulostí. Dělala jsem to i ostatně celé ohavně deštivě studené odpoledne, kdy jsem si povídala s přáteli o polské Solidaritě.
Knížka, kterou jsem si vzala na cestu a naivně si myslela, že ji budu číst jen ve vlaku, se zabývá minulostí o kus starší, než do jaké patří polská Solidarita a období, jež jí předcházelo. Jmenuje se „Vraťte nám vlasy!“, napsali ji Petr Blažek a Filip Pospíšil, a vydalo ji nakladatelství Academia. Napsali ji neúmyslně ovšem také jiní, třeba náčelník správy VB pplk. Bouda („Veřejnost s opatřením ÚV KSČ souhlasí.“), náčelník správy VB pplk. Zálešák (ten píše o osobách, „které se sice trestné činnosti nedopustily, ale jejichž zevnějšek je přímo odpuzující, takže vyvolává pohoršení“), náčelník městské správy VB pplk. Ticháček („mnozí vlasatci dobrovolně navštěvují provozovny Hygie a značný počet se jich nechal ostříhat“) a další někdejší potentáti. Je to kniha o prvních máničkách, vlasatcích a hippies v komunistickém Československu a vedle rozsáhlé úvodní studie obsahuje přes tři sta stránek textových i obrazových dokumentů. V pokoji bylo ticho, v posteli pod peřinou teploučko a čtení bylo příjemné. Absurdní, kruté a dnes už směšné dokumenty ve své době, tedy před více než čtyřiceti lety, moc k smíchu nebyly. Určitě ne těm, kterých se týkaly. Klučičí dlouhé vlasy bývaly tehdy symbolem vzdoru - ani ne snad proti režimu (i když také), jako spíš proti uniformitě. Označovaly přihlášení se ke světovému společenství milovníků rockové hudby, ale i docela běžnou touhu po odlišnosti, svébytnosti a vlastně identitě. Něco takového pochopitelně nemohlo v komunistickém Československu projít bez pozornosti. Tak vy byste si chtěli myslet - a dokonce snad i žít - po svém?! To by tak hrálo! Jenže v roce 1966 už Praha přes všechny snahy nevypadala tak šedivě a uniformně jako v padesátých letech a dlouhovlasí kluci na schodech Národního muzea tvořili významný kamínek pestřejší mozaiky. Ještě po více než padesáti letech se při vzpomínce na ně usmívám. Sladká svoboda!
