Hugo Demartini se už před lety odstěhoval na Vysočinu, kde měl ateliér. Jedině tam, jak říkával, měl potřebný klid, v Praze ho pořád něco rušilo. Výtvarné nadání měl v genech, jeho předkové stavěli komíny a krby po celých Čechách a Moravě, například V. V. Štech psal o jejich pracích na zámku v Bučovicích. Ještě Hugovi prarodiče drželi monopol na tuto živnost, o kterou je připravili až komunisté po roce 1948. A to je Rudolf II. za vynikající práci povýšil do šlechtického stavu a psali se De Martini. Až za první republiky se jméno změnilo na Demartini. Rodina byla v příbuzenském svazku i se slavným italským sochařem 20. století Arturem Martinim.
Hugo, který se narodil 11. července 1931 v Praze, od dětství projevoval výtvarné nadání, jeho kresby z dětských let působí až nezvykle vyzrále. V roce 1949 se u Otakara Velínského vyučil kamenosochařem. Už od mládí byl svérázným solitérem, a co chtěl, to si prosadil, Rád vyprávěl, jak vařil v matčině hrnci tajně lebku, kterou našel na zrušeném hřbitově. Potřeboval podle ní kreslit a matka z toho měla málem infarkt. Po vyučení odešel studovat na AVU do sochařského ateliéru Jana Laudy. Zpočátku se zabýval portréty a drobnou plastikou, ale už koncem 50. let dospěl v kolážích ke geometrické abstrakci a vytvořil první strukturální reliéfy. Prosadil se tzv. Červenými reliéfy, které se v roce 1963 představily na jeho první samostatné výstavě.
Ještě před polovinou 60. let začal rozvíjet série kovových reliéfů a 
objekty s chromovaným povrchem, v nichž se záměrně vzdal osobního rukopisu. Jimi se už plně vřadil do proudu českého a evropského neokonstruktivistického umění. V té době už se setkával v kavárně Slávie s Jiřím Kolářem a dalšími umělci. Byl u toho, když se formoval jeden z nejprogresivnějších proudů českého moderního umění.
Kolem roku 1968 začal uskutečňovat akce v krajině, při nichž se v chromovaných koulích odrážela okolní příroda. Tak se čím dál víc odkláněl od klasického sochařství a směřoval k osobitému konceptuálnímu projevu. V demonstracích v prostoru vyhazoval do výšky geometrické prvky a fotografoval je ve fázích pohybu, čímž opět zdůraznil možnosti náhody. Na základě těchto experimentů vznikl cyklus nazvaný Mimo vymezené místo, kde fixoval prvky v polohách a seskupeních tak, jak dopadly na zem. V pozdějších modelech vyčleňoval část prostředí a odděloval ho plexisklem od okolního prostoru. V první polovině 80. let dospěl k modelům míst z pomíjivé sádry. Sádrové reliéfy a objekty vybízejí k zamyšlení nad zvláštním vztahem mezi otevřeným a uzavřeným prostorem a také významem prázdného prostoru, probouzejícího představivost.
Tvorba Huga Demartiniho je zastoupena v Národní galerii v Praze a dalších důležitých sbírkách. Jeho dílem se zabývali významní teoretici (Petr Wittlich, Jiří Padrta). Za připomenutí stojí i jeho pedagogické působení na AVU, kam byl povolán po roce 1989. V současnosti se Hugo Demartini věnoval přípravě svých dvou výstav. Pojetí pro brněnskou Vaňkovku už bylo hotové a druhá výstava, jejíž podoba už se začala rýsovat, by se měla otevřít příští rok v Museu Kampa. Měli jsme se přímo na místě domluvit o její podobě. Hugo se ale necítil dobře, a tak jsme návštěvu odkládali. Snad se tedy podaří obě expozice uskutečnit - bohužel už bez něj. Nedočkal se ani monografie, která snad brzy vyjde. Nedávno měl v Museu Kampa přednášku, kde znovu a s ohlasem auditoria projevil nejen svůj humor a sebeironii, ale také systematické myšlení, které ovšem prostupovalo celou jeho tvorbou.
