Ačkoli Petrov údajně zemřel letos 19. května, žádné z ruských ani zahraničních médií o tom neinformovalo. O smrti svého přítele se náhodou dozvěděl Němec Karl Schumacher, když chtěl Petrovovi stejně jako každé září zatelefonovat a popřát mu k narozeninám. Informoval o tom server iDnes.cz.
Tentokrát telefon zvedl syn Stanislava Petrova a oznámil mu, že jeho kamarád již nežije. Schumacher následně zveřejnil nekrolog v německém regionálním listu WAZ. Kdysi významný důstojník sovětských raketových vojsk strávil poslední roky svého života v starém panelovém domě a pobíral měsíční penzi 20 tisíc rublů, což je v přepočtu zhruba 7 500 korun.
Ruské manévry děsí Pobaltí. Kolik vojáků se jich účastní, neví nikdo |
Petrov se proslavil ve svých čtyřiačtyřiceti letech. 26. září 1983 se ve středisku včasného varování v komplexu Serpuchov-15, který leží asi sto kilometrů od Moskvy, rozezněl poplach. Systém ukazoval, že se k SSSR blíží pět balistických střel. „Napřed to byla jedna střela, pak dvě, tři, nakonec pět. Patnáct sekund jsme byli v naprostém šoku. Museli jsme se rozhodnout, co udělat dál,“ popisoval osudné události Petrov, který tou dobou pracoval ve středisku jako operační důstojník.
V případě jaderného útoku měl ihned uvědomit stranické orgány, které by s největší pravděpodobností chtěly úder vrátit. Na počátku 80. let platila jaderná doktrína zaručeného vzájemného zničení a vztahy mezi Východem a Západem byly velice vypjaté.
Stanislav Petrov se ovšem rozhodl, že varování na maximální míru prověří a teprve potom vše oznámí vedení. Přestože neexistoval žádný důvod k pochybám o správném fungování satelitu, který záblesky viděl, prohlásil poplach za falešný. „Prostě jsem měl zvláštní vnitřní pocit, intuici, že je to chyba. Bylo to moje rozhodnutí,“ vysvětloval Petrov. Telefonoval s personálem obsluhujícím satelitní radary, ten však žádné střely nezaznamenal. Finální rozhodnutí ovšem záleželo čistě na Petrovových dojmech.
Nakonec se ukázalo, že poplach byl skutečně falešný. Systém chybně interpretoval odrazy slunce od mraků, které byly zachyceny na místě, odkud Sověti očekávali start západních raket. „Dvacet tři minut poté jsem si uvědomil, že se nic nestalo. Kdyby to byl skutečný útok, už bychom o něm věděli. Byla to obrovská úleva,“ vzpomínal důstojník. Přiznal, že si svým tehdejším rozhodnutím nebyl vůbec jistý.
Petrov o tom, co se stalo, poprvé promluvil až po deseti letech. Příhodu považoval za ostudnou pro sovětskou armádu. Po pádu Sovětského svazu se stal mezinárodně oceňovaným hrdinou, on sám to ale odmítal. Podle svých slov dělal jen svou práci.
