Agentura Interfax s odvoláním na ruské literární kruhy však uvedla, že podlehl mozkové mrtvici.
Soustrast Solženicynově rodině vyjádřil mimo jiné ruský prezident Dmitrij Medveděv nebo jeho francouzský kolega Nicolas Sarkozy. Podle něho byl tento literát, považovaný za symbol intelektuálního odporu proti komunistickému režimu v Sovětském svazu, "jedním z největších svědomí Ruska ve 20. století", citovala Sarkozyho agentura AFP.
Solženicyn, který se narodil 11.prosince 1918 v lázeňském městě Kislovodsk v severním podhůří Kavkazu, se proslavil díly odhalujícími nelidskost sovětského systému, jenž okusil na vlastní kůži. Na konci druhé světové války, v níž bojoval jako důstojník dělostřelectva a dvakrát byl vyznamenán, byl za kritické poznámky v korespondenci na adresu sovětského vedení zatčen a na osm let skončil v nechvatně proslulém trestném táboře Gulag. V roce 1953 byl ze zdravotních důvodů propuštěn (rakovinu se podařilo vyléčit), další tři roky ale strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.
V době přechodného tání za vlády Nikity Chruščova vydal v roce 1962 povídku Jeden den Ivana Děnisoviče, která byla prvním uměleckým dílem z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikovaným v tehdejším SSSR. Obletělo triumfálně celý svět a Solženicynovi zajistilo světový obdiv. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu, ocenění si však kvůli
obavám, že mu vláda nedovolí návrat do vlasti, nepřevzal. V této době byl totiž již silně konfrontován se sovětskou mocí, která mu zabavila několik rukopisů.
V roce 1973 vyšel ve Francii první ze tří dílů Souostroví Gulag. Po zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl Solženicyn 13.února 1974 zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ. Žil pak v Německu, ve Švýcarsku a v roce 1976 se usadil v americkém státě Vermont. Postupně na Západě vyšly všechny jeho romány Souostroví Gulag, V kruhu prvním, Rakovina. Do Ruska se vrátil v roce 1994 po rozpadu sovětského režimu.
K vývoji ve vlasti zůstal kritický. Vydal několik esejů o budoucnosti své země a v roce 2000 publikoval svou poslední velkou práci Dvě stě let pospolu o postavení židů v ruských dějinách a jejich roli v bolševické revoluci.
V posledních letech ho provázely zdravotní problémy, v posledních měsících se vůbec
neobjevoval na veřejnosti.
Soustrast Solženicynově rodině vyjádřil mimo jiné ruský prezident Dmitrij Medveděv nebo jeho francouzský kolega Nicolas Sarkozy. Podle něho byl tento literát, považovaný za symbol intelektuálního odporu proti komunistickému režimu v Sovětském svazu, "jedním z největších svědomí Ruska ve 20. století", citovala Sarkozyho agentura AFP.
Solženicyn, který se narodil 11.prosince 1918 v lázeňském městě Kislovodsk v severním podhůří Kavkazu, se proslavil díly odhalujícími nelidskost sovětského systému, jenž okusil na vlastní kůži. Na konci druhé světové války, v níž bojoval jako důstojník dělostřelectva a dvakrát byl vyznamenán, byl za kritické poznámky v korespondenci na adresu sovětského vedení zatčen a na osm let skončil v nechvatně proslulém trestném táboře Gulag. V roce 1953 byl ze zdravotních důvodů propuštěn (rakovinu se podařilo vyléčit), další tři roky ale strávil ve vyhnanství v Kazachstánu.
V době přechodného tání za vlády Nikity Chruščova vydal v roce 1962 povídku Jeden den Ivana Děnisoviče, která byla prvním uměleckým dílem z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikovaným v tehdejším SSSR. Obletělo triumfálně celý svět a Solženicynovi zajistilo světový obdiv. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu, ocenění si však kvůli
obavám, že mu vláda nedovolí návrat do vlasti, nepřevzal. V této době byl totiž již silně konfrontován se sovětskou mocí, která mu zabavila několik rukopisů.
V roce 1973 vyšel ve Francii první ze tří dílů Souostroví Gulag. Po zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl Solženicyn 13.února 1974 zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ. Žil pak v Německu, ve Švýcarsku a v roce 1976 se usadil v americkém státě Vermont. Postupně na Západě vyšly všechny jeho romány Souostroví Gulag, V kruhu prvním, Rakovina. Do Ruska se vrátil v roce 1994 po rozpadu sovětského režimu.
K vývoji ve vlasti zůstal kritický. Vydal několik esejů o budoucnosti své země a v roce 2000 publikoval svou poslední velkou práci Dvě stě let pospolu o postavení židů v ruských dějinách a jejich roli v bolševické revoluci.
V posledních letech ho provázely zdravotní problémy, v posledních měsících se vůbec
neobjevoval na veřejnosti.
