Zemře-li v totalitní zemi politický vězeň ve výkonu trestu, ta zpráva znamená víc než jen konstatování, že ten režim je odporný. Znamená i to, že režim ztrácí pud sebezáchovy. Tak to bylo v roce 1988 v Československu a podobně je tomu teď na Kubě. Ať už Orlando Zapata zemřel skutečně z vlastní vůle, následkem hladovky, nebo s přispěním žalářníků, připomíná nám osud Pavla Wonky, poslední oběti zdejší komunistické „spravedlnosti“.
Zapata strávil za mřížemi sedm let. Právě když začala válka v Iráku a svět se zajímal jen o ni, zavřel Castrův režim pětasedmdesát lidí na šest až 28 let. To nebyla padesátá léta, ale rok 2003! Za co dostal Zapata 25 let? Za petici Varela žádající svobodu slova, podnikání a cestování? Kdepak, za „rušení veřejného pořádku“, zněl rozsudek.
Pavel Wonka chtěl roku 1986 kandidovat jako nezávislý do československého parlamentu. Byl zatčen, souzen za rozšiřování protistátní tiskoviny (svého volebního programu) a útok na veřejného činitele – a 24. dubna 1988 ve vězení za nejasných okolností zemřel. Václava Havla v roce 1983 pustili z vězení předčasně kvůli zápalu plic, ale neznámý Wonka si to odskákal právě tak jako teď neznámý Zapata.
Co s tím? Dobrá rada drahá. Když Havel zrovna v roce 2003 navrhoval na Nobelovu cenu míru kubánského disidenta Oswalda Payu, neuspěl. Když česká diplomacie zkoušela přimět EU k tvrdšímu postoji vůči Kubě, alespoň k tomu, aby evropští diplomaté přijímali kubánské disidenty, neuspěla též. Nezoufejte, letos už tu Nobelovku nějaký Kubánec možná dostane – třeba Castro.
Čtěte Téma na straně 6
