Všechna indická náboženství byla vždy bohatým zdrojem inspirace pro umělce, kteří pracovali na zakázku mecenáše nebo instituce, v případě hinduismu chrámu jako centra náboženského a společenského života.
Ženy byly zpodobovány na nejrůznějších typech materiálu, jako je kámen v případě chrámové výzdoby, hlína jako nejstarší materiál pro účely nesčetných plastik, dřevo pro individuální dřevořezbu a architektonické prvky, textil jak rituální, tak dekorativní a papír u rukopisů a miniatur.
Ženy na těchto zobrazeních většinou nejsou nositelkami individuality, ale ideálu či kánonu krásy a kvalit, obsažených v klasické literatuře. Nicméně celé výtvarné umění je dokladem invence jednotlivých autorů, kteří tento kánon pojali po svém. V jejich pojetí se zračí pestrost zpodobení jednotlivých prvků symbolizujících ženství.
Pozoruhodné je, že vztah k idolům v hinduismu symbolizuje propojení spirituální a materiální stránky života. V závěru hinduistických svátků, jež jsou zasvěceny jednotlivým božstvům, je totiž socha božstva vždy rituálně ponořena do vody (nejlépe do posvátné řeky Gangy).
Podle lidového výkladu se tak spirituální podstata konkrétního boha/bohyně, která se po dobu svátku vtělila do jeho/jejího materiálního obrazu, opět vrací do čistě duchovní sféry; materiální podoba je vrácena zpět do lůna země, respektive vody, odkud vzešla. Archetypální konotace symbolu lůna jako kolébky i hrobu jsou zde nadmíru zřetelné.
Když od poloviny druhého tisíciletí př. n. l. začali do Indie přicházet patriarchální pastevečtí Árjové světlé pleti, přinesli s sebou i svůj maskulinní panteon, v němž některé bohyně jen personifikovaly přírodní síly. Byla to zejména Prthví (Země), z jejíhož spojení s Djáusem (Nebe) se zrodila Ušas (Jitřenka) - symbol znovuzrození, plodnosti a ženské krásy. Matkou Slunce (Súrja, maskulinní božstvo) byla Aditi, rovněž symbolizující životadárnost a plodnost a zosobňující vesmírný prostor a vše živé. Její sestra Diti naopak zosobňovala pozemský svět a byla matkou asurů, konkurentů bohů v boji o vládu nad světem (jejich role je srovnatelná s řeckými titány).
Nirrti nebo Rátri byla bohyní noci. Ganga a Sarasvatí pak personifikovaly posvátné řeky na indické půdě, Sarasvatí řeku mytickou. Sarasvatí je dodnes jednou z nejuctívanějších bohyň a manželkou boha Brahmy, s nímž je někdy zobrazována pohromadě. Mají stejné jízdní zvíře v podobě husy či labutě - hamsa. Tato bohyně není spojována s plodností. Má prominentní postavení ve védách, i když její charakter se podstatně změnil. Uctívali ji jak hinduisté, tak džinisté.
Dnes už se charakter bohyně jako řeky nezdůrazňuje, a tak jedinou paralelu představuje lotos, na kterém sedí. Od konce védské doby je spojována s mluveným slovem, proto epitet vágdéví, bohyně řeči. Později se stala bohyní literatury, vědy a umění.
Védy demonstrují prominentní postavení mužských bohů, védský ritualismus ovládala mužská božstva. V Rgvédu je sice zmiňována celá řada bohyň (okolo 40), nebylo jim ale věnováno mnoho hymnů. V pozdějších védských textech se objevují jména manželek bohů: Indrání, Varunání, Agnéjí či Rudrání, odvozená od jmen významných mužských védských božstev Indra, Varuna, Agni a Rudra.
Knihu Blanky Knotkové-Čapkové a kolektivu autorů nazvanou Obrazy ženství v náboženských kulturách vydalo nakladatelství Paseka. Text vybrala redakce Lidových novin.
