Scenárista Pavel Kosatík a režisér Robert Sedláček měli při dramatizaci listopadu 1989 velmi těžký úkol. Drtivá většina událostí a jednání byla zaznamenána a zůstala v obecné paměti, takže prostor pro autorskou fantazii je velmi úzký. Kosatík a Sedláček se úzkostlivě drží faktů, i když drobných posunů oproti historické realitě v jejich Posledním hurá najdeme dost. Například Oskar Krejčí nebránil Havlovi ve vstupu do Strakovky v úterý 21. listopadu 1989 vlastním tělem – neúčast vůdce opozice na prvním jednání OF s premiérem byla předem dohodnuta.
ČTĚTE TAKÉ: |
Hlavní problém posledního odvysílaného dílu z cyklu České století je ten, že v chvályhodné snaze po demytizaci a „odmramorování“ Václava Havla vychylují autoři kyvadlo příliš na opačnou stranu. Jejich Havel je politováníhodná postava, která se zajíká, neví, co s rukama, není schopna pronést souvislou větu, většinu projevů musí číst z papíru, dementně se směje, protiřečí si, neví, co chce, a při jednáních s politickými soupeři je apatický, zaskočený, nepřipravený a především defenzivní.
Je otázka, do jaké míry je výsledná podoba Václava Havla autorským záměrem a do jaké „chybou“. Marku Danielovi nelze upřít snahu co nejvěrněji napodobit historickou postavu. Tak urputně se ale soustředí na vnějšek – gesta, držení těla, vady řeči, že se z postavy vytrácí vnitřek. Danielův Havel je loutka a karikatura skutečného Havla. To vynikne především ve srovnání s Adamcem Jiřího Lábuse, který je zahrán o třídu lépe. Lábus měl samozřejmě lehčí úlohu, protože historického Adamce, který zmizel veřejnosti z očí v roce 1990, si dnes de detailů pamatuje málokdo, zatímco historický Havel tu byl s námi další více než dvě desetiletí a jeho reálný obraz zpřístupňuje i celá řada dokumentárních filmů. Zatímco Danielův Havel je karikatura, Lábusův Adamec je Adamcem. Nejen Adamec, ale i další představitelé starého režimu (zejména Čalfa v podání Romana Luknára a Krejčí Oldřicha Kaisera) jsou zahráni přesvědčivěji než listopadoví revolucionáři v čele s Havlem.
Nevyrovnané herecké výkony mohou být chybou, ale role, které scenárista hercům předepsal v úzkém prostoru, kde mohl volně fabulovat, jsou jistě záměrem. Proč všechny pozoruhodné myšlenky, které ve filmu zazní, pronáší Adamcův poradce Oskar Krejčí, značně temná historická postava? Například: „Ta jejich revoluce žádná revoluce není. Je to jen záměna jedné cesty k prosperitě, co se nepovedla, za druhou.“ – „Východ a Západ jsou jako dvojčata. Lišej se jenom tím, že každý trochu jinak využívá lidskou přirozenost. Komunismus je pro líný, kapitalismus pro chamtivý, ale jinak jsou oba určený lidem, co se chtěj mít dobře.“ Postavme proti těmto brilantním interpretacím Havlovo banální odůvodnění, proč se chce stát prezidentem („protože to chci dodělat“), a neubráníme se lítosti, že se hlavou státu tehdy nestal Oskar Krejčí.
