V odůvodnění se píše, že tím byla oceněna jeho činnost ve skupině Mstitelé Milady Horákové. Členové této skupiny, založené v druhé polovině 50. let několika mladíky z obce Lichnov u Frenštátu pod Radhoštěm, přitom řadu let páchali kriminální delikty, zejména vloupání. Jejich aktivita vyvrcholila brutální vraždou osmasedmdesátileté důchodkyně Jany Maralíkové při loupežném přepadení.
Hlavní postavou skupiny Mstitelé Milady Horákové byl koksařský dělník z Lichnova Jan Vaněk (1939–1963), jenž je též autorem názvu, který parta užívala. Vaněk sám nebo spolu s dalšími členy skupiny provedl několik sabotážních akcí. V letech 1957 a 1958 nejméně padesátkrát zmrazil stoupačky na 4. koksové baterii v Nové huti Klementa Gottwalda, kde pracoval.
Do jejich otvorů totiž při nočních a odpoledních směnách vhazoval šamotové kvádry. Ve stejné době se pokusil v koksárně způsobit výbuch tím, že zatáhl ventil od kouřových plynů, obsluha to ale objevila včas. V září 1960 zapálil dva stohy, které patřily JZD v Lichnově a v Závišicích, a v prosinci téhož roku ještě další v Bordovicích. V září 1961 spolu s Pavlem Kašpárkem zničili světelné signalizační zařízení pro letadla ve Vlčovicích.
Kromě toho Vaněk tiskl letáky s výzvou „Poslouchejte Svobodnou Evropu, zdroj pravidelných pravdivých zpráv v době bolševického teroru“ a informacemi o frekvencích a časech vysílání.
Kromě akcí, u nichž lze rozpoznat nějaký politický podtext měla skupina na svědomí mnoho kriminálních deliktů. Mladíci hlavně vykrádali obchody, pohostinství a také soukromé chaty. Peníze také chtěli získat přepadením benzínové pumpy nebo vykrádáním hrobů.
Vrahem se Jan Vaněk mohl poprvé stát již v říjnu 1960. Když spolu s Pavlem Kašpárkem v Kunčicích pod Ondřejníkem obhlíželi místní Jednotu, kterou chtěli vykrást, všimli si jich místní občané vracející se z hospody. Ti se pokusili zastavit je, a když se dali do polí na útěk, pronásledovali je. Vaňkovi hrozilo, že bude dopaden, proto vytáhl pistoli a ze vzdálenosti několika metrů střelil po svém pronásledovateli. Jedna rána zasáhla Břetislava Janáče do břicha a život mu zachránil pouze včasný převoz do nemocnice.
V listopadu 1961 Jan Vaněk spolu s Pavlem Kašpárkem přepadli v obci Trojanovice manžele Maralíkovy. Pětaosmdesátiletý František Maralík útok přežil, jeho o sedm let mladší žena Jana zemřela následkem šoku z utrpěných ran a vykrvácení. „Hned ve dveřích jsem ženu udeřil kapesní svítilnou po hlavě a tato se vyvrátila dozadu,“ vypověděl Jan Vaněk při výslechu, jak loupežné přepadení vypadalo. „Padla na podlahu a tam jsem ji několikrát udeřil, a dokonce i kopal do hlavy. Žena při napadení křičela tak dlouho, až jsem ji kopl do hlavy. Ještě v předsíni, když žena křičela, jsem tuto škrtil, abych ji umlčel.“ V chalupě manželů Maralíkových pachatelé odcizili 400 korun.
Oceněný Michal Legdan se na činnosti Mstitelů Milady Horákové podílel jen okrajově. V jednom případě odvezl Jana Vaňka a Pavla Kašpárka na místo, kde vyloupili obchod. V červnu 2013 Legdan LN řekl, že nevěděl, oč se jedná, a o vraždě Jany Maralíkové se dozvěděl až u soudu. Také Legdanova protikomunistická činnost byla ale marginální: podle dobového vyšetřovacího spisu měl Legdan na dole Suchá Stonova, kde pracoval, vykolejit několik vozíků s uhlím a další prázdné převrhnout. Legdan to však popřel již u soudu v roce 1962 a následně v roce 1992 během rehabilitačního řízení. V roce 2013 LN řekl, že vykolejit či převrhnout vozík nebylo v lidských silách a že si celou věc vymyslel, aby uspokojil Vaňka, který po něm požadoval činnost.
Za aktivitu ve skupině byl Michal Legdan v roce 1962 odsouzen na deset let, propuštěn byl v roce 1968. Vůdce skupiny Jan Vaněk dostal trest smrti a byl 3. července 1963 na Pankráci oběšen.
Michal Legdan si o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu požádal v listopadu 2011. V říjnu 2012 dostal od ministerstva obrany, které má tuto agendu na starosti, „seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí“. V nich se píše, že „samostatně žádnou odbojovou/odporovou činnost ve smyslu zákona č. 266/2011 Sb. nevykonával“.
„Činnost, kterou lze posoudit jako odboj/odpor proti komunismu ve smyslu tohoto zákona, vykonával bez ohledu na jeho (!) zavrženíhodné jednání pouze Jan Vaněk, a to samostatně, a nikoli v rámci skupiny,“ píše se ve stanovisku ministerstva obrany. Překážkou vydání osvědčení bylo také to, že Legdan byl v letech 1961 a 1962 kandidátem členství v komunistické straně.
Zamítnout Legdanovu žádost doporučuje i odborné stanovisko Ústavu pro studium totalitních režimů, které v září 2012 podepsal jeho tehdejší první náměstek Eduard Stehlík. Jeho závěr je jednoznačný: „V případě žadatelů se jednalo o činnost, kterou nelze hodnotit jako odboj proti komunismu ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb.“ Tentýž Eduard Stehlík o dva roky později ve funkci ředitele odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany prosadil revizi negativního stanoviska a rozhodl se osvědčení Michalu Legdanovi vydat.
„Uplynuly dva roky, posuzovala se celá řada věcí, pan Legdan navrhl různá další došetření a my jsme je provedli a dospěli jsme k závěru, že u tohoto jednoho člověka k vydání osvědčení dojde,“ říká Eduard Stehlík. Čeho se však došetření týká, nechce upřesnit. V zásadě ale historici Ministerstva obrany i Ústavu pro studium totalitních režimů měli již při zkoumání celé věci v roce 2012, kdy došli k opačnému závěru než letos, k dispozici všechny dostupné archivní podklady. Podle nich byl Michal Legdan nejen členem skupiny, jejíž další členové se dopouštěli v široké míře zavrženíhodného jednání, ale také on sám žádnou protikomunistickou činnost neprováděl, nepočítáme-li to, že v roce 1956 předal jinému členu skupiny deset letáků Svobodné Evropy a o pět let později dalším členům dvacet nábojů do samopalu a bubínkový revolver.
