Ne, žádné „propagační“ video zločinců, kteří si říkají Islámský stát, jsem neviděl. Snímky upalování či podřezávání zajatců opravdu nejsou ty, které bych si chtěl ukládat do paměti. Musím se nicméně vzepřít interpretaci, která pomocí těchto obrazů násilností stigmatizuje muslimy jako nelidské barbary. Není to totiž v tak dávném středověku nebo během čarodějnických procesů, kdy podobná zvěrstva houfně provozovali i Češi. Pachatelé či svědci podobných ohavností ještě mohou chodit mezi námi.
O upálení jordánského pilota čtěte ZDE: |
Humanista, kazatel a sociální pracovník Přemysl Pitter zachytil v soukromém dopise své vzpomínky na krvavé zúčtování s Němci v Praze v květnu 1945. „Byl jsem v prvních dnech revolučních očitým svědkem upálení jednoho Němce a jedné Němkyně. První byl německý voják, podle uniformy příslušník Volkssturmu, tedy nikoli SS. Byla na něho v okolí Prašné brány uspořádána honička, pak byl tlučen, ale ještě živý pověšen za nohy na stožár na náměstí Republiky, pod jeho hlavou rozdělán menší oheň a on pomalu upékán. Pak lidé jeho tělo rozsápali a na ně plivali. Zasáhnout jsem nikterak nemohl, protože bych byl sám utlučen. V jiném případě jsem viděl lidi do krvava tlouci deseti- až dvanáctileté chlapce, kteří u pomníku svatého Václava odklizovali barikády. Zatímco je lidé řezali přes nahá záda, museli odnášet dlažební kameny. (...) Na Floře týrali lidé Němku dvě hodiny, načež ji vlekli ulicemi za nohy, hlavou o dláždění, u Olšanského rybníka ji polili benzinem a zapálili. Viděl jsem táhnout ze Žižkova na Václavské náměstí lidi, kteří na sebe volali: ,Jdem opíkat zajíce!‘ To znamená upalovat Němce. Podle očitých svědků visela jich tam celá řada hlavou dolů. Byli to mně známí lidé, kteří mne tam posílali, abych se tam šel honem podívat, dokud se ještě pečou.“ (Citován podle knihy Pavla Kosatíka Sám proti zlu: Život Přemysla Pittra, 1895–1976.)
Ne tedy nějací barbarští mohamedáni z pouští, ale příslušníci národa Husova, Komenského a Masarykova se dopouštěli před sedmdesáti lety ukrutností, jež si s těmi, které dnes páchají fanatičtí zločinci na Blízkém východě, nijak nezadají. A to, že se podobných zvěrstev předtím dopouštěli i Němci, je sice podstatný fakt pro pochopení kontextu, ale nikoli ospravedlnění vraždící české luzy. Kdyby již tehdy existovaly mobilní telefony s fotoaparáty a kamerami, dochovala by se jistě spousta rozesmátých „selfíček“ Čechů nad zmučenými německými těly. Takhle se musíme spokojit se vzpomínkami a několika neostrými obrázky filmových amatérů.
Doufám, že také o tom se bude při nadcházejících oslavách 70. výročí osvobození mluvit.
