4. července 2018 12:18 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Žiju romantickej kýč, vyprávěla Marta Davouze v rozhovoru v roce 2015

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Marta Davouze. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marta Davouze. | foto: Ondřej NěmecLidové noviny

PRAHA Zemřela spisovatelka a publicistka Marta Davouze, bylo jí 73 let. Server Lidovky.cz odemyká rozhovor, který Marta Davouze vedla s magazínem Pátek Lidových novin v říjnu roku 2015. Vypráví v něm o domě na konci světa, elektrických hádkách a o tom, proč se její nová autobiografická kniha jmenuje Vypadni z mýho života!.

Tohle setkání proběhlo díky technologii. Po Skypu jsme se sešly u svých stolů a káv a mezi námi tisíc pět set kilometrů.

Marta Davouze seděla ve své velké bretaňské kuchyni. Do Česka dorazí až se sněhem. Bezprostřednost rozhovoru zůstala zachovaná, jen ta dálka měla vliv na to, kde je vlastně tady. Paní Davouze už žije na bretaňském venkově v Erquy šestnáctým rokem, takže zájmenem „náš“ označovala českého i francouzského prezidenta a „u nás“ bylo chvíli v Bretani a chvíli v Praze.

Etablovala se jako spisovatelka a nikdo už ji neoslovuje příjmením jejího bývalého muže Vladimíra Železného. Celý život před odchodem do Francie byla známou postavou mezi pražskými intelektuály, spoluzakládala Centrum Franze Kafky a mimochodem dopomohla k umístění sochy spisovatele od Jaromíra Róny na pražském Josefově.

Je vtipná a romantická a v knize Vypadni z mýho života! otevřená v popisu svého života od 50. let skokově vlastně až do dnešních dnů. Příběh je plný postav, které jako by vystoupily z filmu. Šetřivá babička, bonvivánský dědeček, nešťastná tchyně, ctižádostivý a chladný manžel, který je autorem titulní věty, nečestná přítelkyně a také milující druhý manžel.

LN Nedávno jste se v novinovém článku poměrně ostře pustila do migrační politiky evropské unie. Proč?
Přestala jsem se skoro dívat na zprávy, protože mě to rozčiluje. Ne samotná migrace, protože stěhování národů už tu bylo. Rozčiluje mě totalitní přístup Evropské unie, který se začíná podobat komunistické RVHP. Podle čeho se budou stanovovat ty jejich kvóty? Kus po kusu, podle věku, země, národnosti, náboženství, pohlaví, nebo podle čeho? EU umí pracovat jen se statistikami, od stolu, takže každému přidělí povinný počet lidí, kteří spadli z nebe. ale chtějí v těch zemích vůbec žít? Nikdo se jich neptá. A když nebudou chtít zůstat, tak je budeme držet násilím? Připomíná mi to kvóty, jako měli nacisté. Kvóta pro Terezín nebo Dachau. Už jen to slovo kvóta, dokonce povinná, je z hlediska suverenity jednotlivých států urážlivé. Česko dostalo kvótu tisíc pět set lidí. Ale my přece můžeme přijmout třeba tři tisíce lidí, pokud by tu chtěli žít, pokud se jim u nás líbí, chtějí u nás pracovat, vybrali si nás. Nejsme na tom ekonomicky tak špatně, abychom jich nemohli přijmout dvakrát tolik. Ale proč povinně?

Marta Davouze

Spisovatelka a publicistka vystudovala FF UK, byla knihovnicí a redaktorkou nakladatelství. Z jednatřicetiletého manželství s Vladimírem Železným měla syny Davida a Jakuba. V roce 1999 se přestěhovala na venkovský statek Manoir de Langourian v bretaňském Erquy, kde žila se svým druhým mužem Joëlem Davouzem, specialistou na lesní hospodářství. Byla autorkou mnoha fejetonů a článků pro noviny, které v roce 2014 vydala v souhrnné knize Zrcadlení. V próze vydala knihy Podobizny lásky, novelu Vypadni z mýho života!, Dům v Bretani a autobiografický román Vypadni z mýho života!.

LN Jaká panuje nálada kolem stoupajícího počtu příchozích uprchlíků u vás ve Francii?
Ve Francii žije asi šest milionů Arabů, dnes již Francouzů, takže jestli jich tu bude o sto tisíc víc, tak to snad nikdo ani nepozná. Nepanuje tu hysterie nebo strach. Francie mívala kolonie a dodnes k ní patří různé zámořské ostrovy, například Guadeloupe, Martinik, Réunion či Polynésie. Zdejší lidé také mnohem více do exotických zemí cestují a víc o světě vědí. Mám tady přátele, kteří jezdí pomáhat na Madagaskar, druzí zase do Senegalu. Mnozí mají příbuzné v Dominikánské republice, v Maroku i jinde. Myslím, že díky té koloniální minulosti tu je větší porozumění pro země, z nichž do Evropy ti běženci proudí. To je u nás v Česku nebývalé, k nám přišli kdysi Řekové, pak Kubánci a nakonec velká vlna lidí z Vietnamu. Žádnou jinou zkušenost zatím nemáme. Ale jak správně řekl Jan Kraus, nemáme se čeho bát. Chrání nás naše řeč, která je tak složitá, že jí nikdo nerozumí.

LN Čeští zástupci v Bruselu ale hlasovali proti kvótám.
Snad poprvé jsem byla pyšná na naši vládu, na to, že hlasovali s visegrádskou čtyřkou proti kvótám. Je to totiž věc principu. Nejde o to, že bychom odmítali poskytovat azyl. Ale proč z donucení? Na rozkaz? Za nezodpovědný považuji naopak přístup francouzského prezidenta Francoise Hollanda. Ten otevírá náruč a říká, pojďte sem, my se o vás postaráme. Jako všichni socialisté rád slibuje, aniž i jen málo řeší, kdo to zaplatí. Už tak jsou tu daně vysoké tak, že se o tom nikomu v Česku ani nezdá. Náš instalatér si bere čtyřicet eur za hodinu. Když všechno poplatí, zbude mu z toho šestnáct. Lékař z výdělku 100 eur odevzdá státu osmdesát. Opravdu nepřeháním, mám mezi doktory blízké přátele, kteří nemají důvod mi lhát. Zkrátka ve Francii se pomalu nevyplatí pracovat. Pokud si průměrný Francouz spočítá, kolik odevzdá státu z toho, co vydělá, je pro něj lepší zůstat na podpoře, vyjde mu to skoro nastejno. Proto nesnáším tato rádoby humanistická gesta. Nemít tak velké přírodní bohatství, Francie by dávno zbankrotovala. Ostatně Hollande nemá formát prezidenta, spíše krajského tajemníka. Pokaždé ho s manželem litujeme, když se objeví v televizi: „Tak co, Františku, co zase říkala teta Merkelová?“

LN Víte, český prezident si za svoji politiku vysloužil vlající obří trenýrky nad hlavou.
Symboliku těch trenýrek jsem nepochopila, pověsila bych tam spíš bačkory. Zeman je starý, nemocný a unavený pán, který ví, že si může dovolit vše. Těší ho, když všechny naštve. Vítězství má zajištěné svým postavením. Umí hovořit spatra a gramaticky bezchybně, ale jen zřídka s ním mohu souhlasit. Je to typus poťouchlého staříka, který sousedovi rád dělá naschvály. Přátelí se s Putinem, co se k tomu dá říct? Kdyby různými dezinterpretacemi nepomohl bývalý prezident (Václav) Klaus vyřídit Karla Schwarzenberga, on by to býval vyhrál a většina společnosti by byla radši. To je moudrý člověk a skutečný vlastenec.

Marta Davouze.
Marta Davouze.

LN Vy jste po desetiletí žila v centru pražského a českého kulturního a společenského dění, pořádala u vás doma salony, spoluzaložila Společnost Franze Kafky, žila a rozvedla jste se s veřejně činným člověkem. Pak jste se na několik let odmlčela, až vyšla vaše kniha Dům v Bretani.
Já zas tak úplně nemlčela, vycházely mi přece články a fejetony v tisku, kde jsem glosovala kdejakou politickou událost. Úspěch knihy Dům v Bretani je pro mě záhadou. Přišly mi asi čtyři stovky dopisů od čtenářů. Na všechny jsem odpověděla. Uf! Chvílemi jsem si připadala jako psychologická poradna. Vyšlo to před dvěma lety a dělaly se dotisky, celkový náklad se už vyšplhal na neuvěřitelných pětadvacet tisíc výtisků. Co chvíli přijde další dopis, někdo další to objeví. A čtenáři nejen píší, ale jezdí sem. Kdo je na dovolené v Bretani a je poblíž, zvoní nám u vrat. Jedna paní mi napsala, že tu knížku má na nočním stolku a před spaním si ji otevře, jedno kde, a kousek si přečte. To je pro mě velká čest, takhle já mám na stolku Poláčkovy Soudničky. Pod tlakem těchto okolností jsem se pustila do Domu v Bretani 2. Jak to dopadne, nevím.

LN Jak jste se ocitla zrovna v bretaňském erquy? Dál už je jen oceán.
Myslíte Finistere? Konec světa? Ten je ještě dost daleko, skoro dvě stě kilometrů. Byla jsem tu jednou na dovolené, a nejenže se mi tu zalíbilo, ale měla jsem pocit, že jsem tu už někdy byla, snad v minulém životě, že sem prostě patřím.

LN Kdykoliv jste šla v Praze po ulici, potkávala jste známé lidi. Jaké to je, ocitnout se tak daleko?
Já jsem se tu zamilovala, a to je potom snadné zůstat. Navíc jsem oproti českým emigrantům po roce 1968 měla velkou výhodu: neusadila jsem se tu z donucení a s nulovou perspektivou, že se ještě někdy vrátím. Mohla jsem se vrátit nebo cestovat sem a tam, kdykoli se mi zachtělo. A přátele tu na ulici potkávám možná častěji než v Praze, protože Erquy je malé městečko, takže pravděpodobnost setkání je tu větší.

LN V Domě v Bretani popisujete, jak jste se seznámila se svým druhým mužem. Už tehdy jsem si říkala, že některé životy lidí jako by psal scenárista s mohutnou fantazií na hraně romantického kýče.
Já za to přece nemůžu, že mi ten romantickej kýč, co jsem si v dětství vysnila, vyšel ve skutečnosti. Stalo se.

Kniha Vypadni z mýho života!

LN Vaše nová kniha – Vypadni z mýho života! – je neobvykle otevřená autobiografie. Vy jste ale už jednou knihu Vypadni z mýho života! napsala, že?
Ano, pod tímto názvem vyšla kdysi novelka, naštěstí v mizivém nákladu, protože za mnoho nestála. Tentokrát jsem se pokusila o román, jen název zůstal stejný, protože se mi ta věta zdála nosná. Nemyslím, že je to v literatuře, natož v hudbě něco neobvyklého, že se autor vrací k jednomu motivu, že jej zpracuje do jiného formátu zahrnujícího širší souvislosti. Pojala jsem to jako dobovou fresku – od raných padesátých let, tedy doby mého dětství, přes dobu normalizačního marasmu, která pro lidi mého typu byla zvlášť skličující, neboť jsme svá nejlepší produktivní léta trávili v nesmyslných zaměstnáních, abychom měli na živobytí, až po období od roku 1989 dodneška.

LN Ze svých knih vycházíte jako romantička. Jste taková? Vaše kritické glosy v tisku tomu totiž neodpovídají.
Ale ano. Romantismus nevylučuje upřímnost a břitké názory, naopak. Vzpomeňte na dobu puškinovských duelů, kdy byli lidé připraveni jít kvůli cti a spravedlnosti na smrt. Jsem romantička odjakživa. Dokladem je i samotný výběr toho bretaňského domu obrostlého psím vínem. Zrovna včera jsem seděla na zahradě a dívala se, jak zase na podzim nádherně zrudlo. Prohlížela jsem si ten dům, který tu stojí už od 14. století, a v duchu jsem mu děkovala, že mě tu tak laskavě a mile už šestnáct let nechal, že mě tu snáší. Pro něj jsem jen krátká epizoda. Jeden čas jsme uvažovali, že bychom ho prodali, protože tak velká usedlost je náročná na údržbu a je to dost drahé bydlení. Teď jsem ráda, že jsme to neudělali.

LN Proč jste to neudělali?
Chtěli jsme něco menšího, ale v nejbližším okolí. Víte, ono to trvá nejméně deset let, než se někde zabydlíte a najdete přátele, než se zorientujete, než zjistíte, kde je dobrý doktor, než vás lidé začnou zvát na večeři, než se dozvíte, který řemeslník je dobrý a není drahý. Ale nic vhodného jsme nenašli. A pak jednou byl úplněk a já se zeptala manžela, kdyby si mohl něco přát, co by to bylo. A on řekl: „Abychom tu mohli zůstat.“ Všichni známí a rodina nám také říkali, abychom to neprodávali. Tak jsme tu zůstali.

LN Mimochodem, podle té knihy jeden z vašich snů je, že pořád zařizujete nějaký interiér. Když jste zařizovala Manoir de Langourian, ctila jste bretaňský styl? Nebo český?
Docela dobře se tu snášejí oba vedle sebe. Velmi mě potěšila jedna Pařížanka, která se rozhlédla po jídelně a řekla: „Já si tu připadám jako ve Vídni.“ Ucítila z toho biedermeierovského stylu střední Evropu. Hodně nábytku jsme si přivezli z Prahy, hodně nakoupili tady po různých bazarech. Nejúžasnější jsou staré bretaňské skříně a venkovské stoly. Co se týče bytových doplňků a dekorací, snad žádná země nenabízí tolik možností a vkusných variací jako Francie.

LN A které zděděné sklony se ve vás ozvaly? Šetřivá babička, nebo velkorysý bonvivánský dědeček? Nebo obojí?
Ani jeden. V naší rodině si nikdo na kvalitu interiéru nepotrpěl, asi proto jsem tak často snila o tom, jak se jednou vymaním z prostředí, které jsem cítila jako nahodilé provizorium.

LN V knize popisujete vaše čtyřicetileté manželství s prvním mužem jako zajímavé a inspirující, ale vlastně nepříliš šťastné. Také proto, že se vám nedostávalo lásky, jakou jste chtěla vy.
Tak to bylo.

LN Zaujalo mě, jak popisujete, že jste jako mladá v kině na Bergmanových Scénách z manželského života plakala a věděla předem, jak to s vaším manželstvím bude. Bylo to tak?
Ano. Podvědomě jsem cítila, že to ani v mém případě lepší nebude.

LN Máte předtuchy? Věříte na ně? Když jste cítila, že se váš bývalý muž ženil podruhé?
Na předtuchy věřím, ale většinou ke mně přicházejí jen podružné, například nečekaně zvoní telefon a já předem vím, kdo se ozve. Nebo si na někoho, koho jsem léta neviděla, pomyslím a potkám ho. To je na nic. Dnešní člověk je odmala vedený k používání levé hemisféry, analytické, rozumové. Pravé, kde máme vnímání a instinkty, nepopřáváme dost sluchu. Přijdeli nějaká předtucha či instinkt, obvykle je náš rozum zapudí. Jak ke mně přišlo tušení o té svatbě, nedovedu vysvětlit.

LN Dříve v rozhovorech jste říkala, že věříte na happy endy...
No, happy endy. Jestli myslíte příběhy, kdy se nakonec dva vezmou, tak on to vlastně není konec, ale start. Tím teprve všechno začíná. A je vždycky otázka, zda to vůbec byl happy end. V mém druhém případě to happy end byl. V každé psychologické příručce najdete, že ta úžasná, vášnivá zamilovanost trvá dva roky. Pak už záleží na charakteru vztahu, jestli se promění ve skutečnou lásku. Nám se to povedlo. Musím říct, že mi pánbůh nadělil moc hodného člověka, milujeme se stále a společně stárneme. Víte, co o rozdílu mezi láskou mladé a staré manželky jednou řekl doktor Plzák? Když manžel nepřichází včas domů, mladá manželka zuří a podezírá ho z nevěry, stará manželka si dělá starost, jestli se mu něco nestalo.

LN Čeho si tedy dnes ceníte na svém současném manželství?
Všeho, co jsem kdysi postrádala. Něžné lásky a oddanosti, vzájemného respektu, úcty a porozumění. V mládí to možná není tak důležité, nevím, ale připadá mi hlavní respekt k osobnosti toho druhého a k jeho vůli. Pokud někoho respektujete, tak na něj nezačnete v půli jeho věty řvát, aspoň ho dovyslechnete a řeknete pak v klidu i svůj názor. Žádné třískání dveřmi, což jsem měla předtím celý život.

LN Vy se vůbec nehádáte?
Zpočátku jsme se párkrát pohádali, za celou dobu asi čtyřikrát, ale bylo to jiné. Joël když je naštvaný, tak se někde zavře a nemluví. Ověřila jsem si, že nemá cenu za ním chodit a vyzvídat, co se stalo. Vidím, že má bídnou náladu, a na nic se neptám. A ono to samo vyprchá. Na druhý den přijde jako sluníčko a omluví se, že byl včera nějakej „elektrickej“, jak říká. A já na to, že se nic neděje. Oba máme své rituály. My se během celého dne skoro ani nevidíme. Má vzadu za domem dílnu. Kdyby existovala akademie kutilů, tak je na ní rektorem. Postavil na zahradě kaban, domek na stromě včetně postelí a terasy. Spát tam je velká romantika. Vezmeme si tam vínko a večer na té terase posloucháme ty naše kachny a sovu a díváme se na hvězdy. Vytvořil pro vnučky malý domek na hraní a postavil mi altánek. Nikdo nevěří, že to dělal sám, všecko je na špičkové profesionální úrovni. Je šikovný a umíněný, takže neodchází od nedodělané práce. Nebýt jeho, tak jsme ten dům nikdy nedokázali zrekonstruovat. A on zase respektuje mě, že mlátím do počítače a píšu. V poledne se obstará, neruší, někdy i místo mě udělá večeři.

LN Ví, o čem píšete?
Ví, i když v češtině nečte. Já obdivuji jeho za jeho výkon a on obdivuje mě. Nežárlí na můj úspěch, je na mě pyšný. Vlastně díky němu už nejsem žurnalistka, ale spisovatelka, protože už na počátku našeho vztahu říkal svým známým, kteří se ptali na mou profesi, že jsem spisovatelka. Tak jsem si řekla, že jí tedy musím být a že mám nejvyšší čas.

LN Ve vaší knize je spousta odkazů na klasickou literaturu, citujete z mnoha knih. Jako byste žila paralelní život v literatuře.
Jako malá jsem měla knihovnu ve svém pokoji. Naši měli kuchyň, ložnici, kde spali, a ve třetí místnosti, kde bylo piano, psací stůl, knihovna a postel, jsem spala já. A já na ty knihy pořád koukala, tak jsem je postupně četla, jak šly za sebou, naši je měli krásné srovnané. Bylo to romantické. Uprostřed zahrady byla obrovská třešeň. Na tu jsem si vylezla a četla jsem si. Vyrůstala jsem ve vile. Jako malá jsem pořád toužila být princezna a žít na zámku.

LN Čtete české autory?
Upřímně řečeno, cítím jako svůj nedostatek, že nečtu současnou českou literaturu. Tady k tomu nepřijdu, a když jsem v Praze, mám tolik setkání s rodinou a přáteli, že nesleduji, co se v české literatuře děje. Mám tu asi dva tisíce knížek, které jsem přečetla. Beru je občas do rukou a čtu je znovu. Milovaná Věra Saudková mi kdysi říkala, že si v pozdním věku přečetla Červeného a černého, kterého četla v mládí, a že prý to byla úplně jiná kniha. Přesně to se mi děje. V mládí tam hledáte hlavně milostný příběh a postupně, jak vyzráváte, začnete nacházet věci pod povrchem, a co je hlavní sdělení. Pokusila jsem se o to i ve svém románu. Nedávno jsem znovu četla Něžná je noc od Scotta Fitzgeralda. Nemohla jsem se od toho odtrhnout, ale už jsem to hodnotila jinak. Jako že autor nadužívá metafor až tak, že se chvílemi řetězí, nebo je moc často opakuje. Na to si dávám pozor. Nalézám v knihovně různé staré poklady. Třeba malinkatou, tenoulinkou knížku kolibříka pro školy z roku 1890, která se jmenuje Dějiny národa českého. Tisíc let se jim vešlo na jednu stránku. Úsporné.

LN Čtete francouzsky?
Zkouším číst ve francouzštině Švejka. Je to výborně přeložené. Jinak moc ve francouzštině nečtu. Francouzské časování mi dělá problémy, oni mají asi čtrnáct časů a všechny je používají, já používám asi čtyři a tím končím. Ještě jsem si přečetla ve francouzštině Kunderu, jeho esej o Kafkovi Kastrující stín svatého Garty, tomu jsem také rozuměla – hlavně proto, že po svých zkušenostech s kafkology s ním plně souhlasím.

LN Dnes žijete na malém zámečku. Ještě jej pronajímáte?
On to není malý zámeček, ale poměrně rozlehlé sídlo, středověká tvrz, nevím, jak jinak přeložit slovo manoir. Má po našich renovacích 750 metrů čtverečních obytné plochy. Hrůza! Jen to udržovat. Přesto jsme před dvěma lety s pronajímáním přestali. Nejsem hoteliér, a navíc jsem strašný perfekcionista. Málem jsem vypustila duši, aby ubytování bylo na úrovni hvězdičkového hotelu. Od minibaru přes pohlednice a turistické brožury až po prášek na prádlo. Běhaly tu cizí děti a mně se stýskalo po vlastních vnoučatech, která nemohla přijet, když bylo všechno rezervované. Kromě toho jsou klienti příjemní, kteří se chovají adekvátně prostředí a komfortu, ale taky tací, kteří si myslí, že jim to tu patří, neboť si zaplatili. Nakonec jsem z toho byla unavená. Spočítali jsme si jednou, kolik vlastně tím pronajímáním utržíme, když odečteme daně a všecky spotřeby, a vyšlo nám, že je to výdělek té dřině a nervům neadekvátní a že si skoro stejné peníze můžu vydělat psaním a nemusím přitom nikomu povlékat postel a vysvětlovat, že na venkově jsou holt mravenci.

LN Pořádala jste u sebe také pobyty studujících malířů a soutěž o Cenu Jana Zrzavého. Proč jste toho nechala?
Nepodařilo se nám najít sponzora a ono to bylo docela drahé a administrativně náročné. Čeští studenti byli nadšení a s mnoha dodnes kamarádíme. Ale s žádnou francouzskou uměleckou školou nešlo navázat takové styky jako s AVU v Praze. Mají tu jiný systém vysokého školství, studenti například nemohou v době školního roku bez dozoru někam odjet, jedině na stáž organizovanou školou. Takže ti francouzští účastníci soutěže, kteří u nás byli, už nebyli studenti, ale absolventi. Pro ně také není tak atraktivní přijet do Bretaně jako pro české studenty. Ale bylo to moc hezké a ten můj nápad, že budou mladí Češi a Francouzi společně tvořit pod jednou střechou a vzájemně se obohacovat, fungoval. Bylo jim tu spolu dobře, zahrada se proměnila v ateliér. Vyhodnocení soutěže probíhalo jeden rok v Českém centru v Paříži, druhý rok ve Francouzském institutu v Praze, vždy za účasti velvyslanců. Žel bez sponzora a hlavně týmu spolupracovníků se to nedalo dál zvládat.

LN Nikdy jste se s mužem nechtěli přestěhovat do Česka?
Ale ano, manžel se i pokoušel sehnat tam nějaké zaměstnání. Ovšem v jeho věku a s neznalostí českého jazyka to bylo nemožné. Teď jsme se ale rozhodli, že tam budeme vždycky přes zimu. Když odsud totiž všichni odjedou do teplých krajin, Senegalu a podobně, a přestanou sem jezdit přátelé, kteří tu mají víkendové domy, je tu pusto a zima. Ne že by mrzlo a sněžilo, sníh jsem tady zažila asi dvakrát, ale zima od Atlantiku je vlhká a zalézá do kostí. V domě, kde bydlíme, jsou jednoduchá stará okna, kolem nich škvírky a vytopit pořádně tenhle dům stojí hříšné peníze za mazut. Takže když jsme si tak u té luny svěřovali svá přání a Joël mi řekl, že by tu rád zůstal, já si zase přála, že zimy budeme trávit v Praze. Je tam kultura a jeho oblíbené Rudolfinum, on bude chodit do baru s kamarády a já si užiju vnoučat.

Nora Grundová, Lidové noviny
  • 0Diskuse




Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče
Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče

Zavřené školky a letní prázdniny si žádají jediné – vyrazit na nezapomenutelný rodinný výlet, zabavit děti a neunavit rodiče. Jaké jsou naše tipy na výlety po Čechách?

Najdete na Lidovky.cz