Žiju sen všech emigrantů, říká režisérka Andrea Sedláčková

Navíc jí cosi francouzského přešlo i do krve, je půvabná tak, že k ní a jejím pudrově zrzavým, hustým vlasům během našeho rozhovoru v kavárně neustále bloudily pohledy okolí. Směje se překvapivě hluboce a jaksi dovnitř.

Jezdíte do Česka ráda? Přece jen vám tu o tři měsíce utekly dějiny. Cítíte se stále Češkou?
Já sem jezdím vždy s velkou radostí. Dějinný okamžik listopadu 1989 jsem tu nezažila, ale to neznamená, že bych přestala být Češkou. Spíše jsem si během revoluce o to více uvědomila, jak jsem s národem, vlastí spojená. Moje knížka popisuje, že málokdo může být světoobčanem, změnit si identitu, stát se například Francouzem, protože v dané zemi žije, i když třeba velmi dlouho. Může se adaptovat, ale nemůže se stát nikým jiným. 

Proč se sem tedy nevrátíte?¨
Mám v Paříži dvě děti, které jsou francouzské. Narodily se tam, jejich mateřským jazykem je jejich otcovský jazyk, tedy francouzština. Já tam ale také ráda žiju a těší mě, že moje tři profese mi umožňují pendlovat mezi dvěma městy. Stříhám filmy, píšu scénáře a režíruju. To jsou všechno práce, které se plánují na dlouhou dobu dopředu, takže si mohu zorganizovat i celý rok. 

Snažím se, abych nikdy nebyla od dětí déle než čtrnáct dní a produkce filmů mi to většinou bez problémů umožňují. Podařilo se mi realizovat sen mnoha emigrantů, tedy žít život v obou zemích. Je to fyzicky a finančně náročné, ale zábavné. Využívám pozitivního z obou zemí.

Proč jste vlastně emigrovala?
Poslední rok, než jsem emigrovala, jsem myslela především na politiku a své milostné problémy. A trochu na psaní. Ale především jsem vše poměřovala politikou. Chtěla jsem se bavit jen s těmi, kteří měli stejné politické přesvědčení jako já, snažili se bojovat proti komunistickému systému. 

Pohrdala jsem lidmi, kteří žili pohodlný, klidný, v mých očích zbabělý život. Moje kamarádky tím trochu trpěly. Když nešly v lednu 1989 na demonstrace, hrozně jsem jim vynadala, jak to mohly udělat, že se přece hraje o osud téhle země. Proto byla má emigrace pro spoustu lidí překvapením. Pořád jsem vystupovala jako někdo, kdo i když malými prostředky bojuje, kdo by neutekl, neodešel za lepším životem. 

Ale já si uvědomovala, že čím jsem byla zapálenější, tím jsem byla částečně osamocenější. Když jsem sbírala podpisy pod Několik let, i někteří moji jinak stateční spolužáci řekli, že to nepodepíší. Byla jsem velmi zklamaná. Uvědomovala jsem si, že začínám přátele kádrovat a že se trochu chovám jako ti, kteří v padesátých letech pláli pro komunismus. A na druhou stranu jsem si říkala, že mám přece právo na svoje štěstí, na svobodu, na dobrodružství. Dobrodružství v socialistické zemi by mě nejspíš dovedlo do vězení.

Připravujete nový film?
Na jaře jsem napsala scénář o dvou Češkách v Paříži, který se mi ale nakonec nezdál dobrý. Jen potvrdil moji teorii o neschopnosti psát příběh odehrávající se ve Francii. Takže jsem si řekla, že se pokusím uskutečnit svůj dávný sen napsat scénář o špionech za komunismu.

Co vás na špionech zajímá?

Že žijí zcela výjimečné osudy. Dostanou se do spirály, v jejímž centru se sice nacházejí, ale roztáčí ji někdo jiný. Na jednu stranu hrají hlavní roli, jsou akční a stateční, na druhou se stávají částečně loutkami, aktéry přání jiných a ztrácejí vlastní svobodu. Ti, kteří je řídí, je posílají do nebezpečných situací a přitom vlastní život neriskují. 

Kdo na tuhle dráhu nastupuje, počítá s tím, že může skončit špatně. Někteří jsou špiony z ideologických důvodů, jiní pro peníze, další z pomstychtivosti nebo pro adrenalin. Agenti se přetvařují i před svými nejbližšími, musí být výbornými herci. Agent a jeho řídící pracovník, to jsou vlastně herec a režisér.

Celý rozhovor s režisérkou a scénáristkou Andreou Sedláčkovou o odchodu těsně před revolucí, životě mezi Paříží a Prahou a o tom, že špioni musí být výborní herci, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 3. července.