Zimní spánek: Chandra, ta nás spojuje

Nemá smysl to zastírat: ten film je dost dlouhý. Trvá tři a čtvrt hodiny a akcí tak úplně neoplývá (i když... dojde v něm i na střelbu). Nepřipravený divák může být trochu zaskočen. Pokud jej však předestřená témata aspoň trochu zajímají, pak po počátečních fázích (popírání, hněv, deprese z toho, že ani v polovině neví jistě, která z žen je Nihal a která Necla) přichází stadium smíření, a dokonce nadšení. Ba přání, aby to ani po těch 196 minutách ještě neskončilo.

V tomhle filmu člověk prostě musí takovou dobu být, aby se sžil s postavami i prostředím, stal se tak trochu hostem malého hotelu ve skalním městečku ve střední Anatolii, kde se Zimní spánek odehrává. Spolumajitelem hotelu, jakož i dalších místních nemovitostí je ušlechtile prošedivělý intelektuál Aydin, bývalý herec, nyní publicista a teatrolog samouk. Majetek zděděný po otci spravuje spolu se svou sestrou, zotavující se z nedávného rozvodu. Druhou, mnohem mladší ženou v Aydinově domově je jeho manželka, která svůj život v provincii zasvětila organizování dobročinnosti. Také Aydin má velkou chuť povznášet zaostalou oblast uprostřed nehostinné krajiny: činí tak zejména prostřednictvím sloupků v lokálním periodiku Hlas stepi.

Z filmu Zimní spánek.

Kontakt s reálnými místními obyvateli jej ovšem přivádí spíše do rozpaků, zvlášť když zjistí, že se mezi nimi netěší zrovna velké oblibě. Rodině žijící v jednom z jeho domů zabavili exekutoři kvůli neplacení nájmu televizi a pračku, hlavu rodiny při té příležitosti ztloukla policie, není divu, že malý synek pak hází na auto pana majitele kameny. A celé se to vyvine v trapnou, mučivou historii, kde velkou roli hraje nesnesitelně devótní chlapcův strýček.

Všude špatně, doma nejhůř

Postupující fatální rozpad Aydinova vztahu k okolnímu světu však není jeho jedinou bolestí. Ve svém vlastním domově je na tom ve skutečnosti ještě hůř. To, co na počátku vypadá jako téměř idylické soužití tří vznešených bytostí diskutujících o filozofii neodporování násilí, se ve skutečnosti ukáže jako peklo, ze kterého pro žádného ze zúčastněných není úniku. Nejsou tu jednoznační viníci ani oběti, jen neukotvené, nejisté bytosti, které nevědí, jak pomoci sobě ani jiným, i když by tolik chtěli. A místo pomoci tak většinou spíše zraňují.

Z filmu Zimní spánek.

Stejně jako se okolní krajina obnažuje a připravuje na zimní spánek, obnažují se i bolavá místa ve vztazích a spolu s mlhami a plískanicemi zahaluje jednotlivé postavy smutek, beznaděj... inu chandra.  Inspirace ruskou literaturou je pro Zimní spánek zásadní, v tureckém rozumáři a majiteli realit Aydinovi se zhmotňuje osvícený ruský statkář, zděšený zaostalostí okolí a zároveň neschopný nějakého skutečně užitečného činu. V úžasně vygradované, předlouhé scéně hádky se sestrou Neclou se to o sobě Aydin všechno dozví: je pozér, který nikam nepatří. Věřícími pohrdá pro zaostalost, ateisty pro opuštění tradic, nesnáší provincii a je cizincem v metropoli. Jeho intelektuálně obyvatelný svět je tak malý, že se tam vejde jen on sám... Stejně jako Aydin ale ztroskotá i jeho žena Nihal, která se o skutečný čin, který by vedl k nápravě vztahů v komunitě, pokouší.

Studie vztahů a charakterů je v Ceylanově filmu poctivá a přesvědčivá, zejména pokud jde o intelektuály spřádající své neživotné představy o světě. Samo vyprávění však někdy upadá do přehnané literárnosti, patrné je to předevšímu výjevů ze sociálně neutěšeného prostředí: postavy jsou tu spíše konstruktem plnícím autorovo intelektuální zadání než autentickými, syrovými bytostmi.

Přesto u Ceylanova snímku bohatě převažují klady. Tím možná nejdůležitějším je příspěvek k portrétu současného Turecka, pro západní svět stále trochu nesrozumitelného. Že se tam mohli tak dobře zabydlet naši dobří známí, nešťastníci stižení civilizační chandrou, nám tu cizí zemi dost přibližuje.