"Jsem gay, mám šestiletý vztah a žiji se svým partnerem," říká mladý muž z Banja Luky (v Republice srbské na severozápadě Bosny), který se představil jako Milan. Podle něj mají homosexuálové v Bosně dvě možnosti. Buď žít tak, jak se cítí a v souladu s vlastní přirozeností. Nebo plnit očekávání, která do člověka vkládají rodiče a společnost.
"Bez ohledu na to, kolik jsem s tím měl problémů, je mi bližší první přístup. Nemůžu žít ve lži a přetvářce. Jen babička se mě ptá, kdy se ožením. A já jí říkám, že až najdu tu pravou," svěřuje se. Starší členové jeho rodiny - babička nebo strýcové a tety - dosud nevědí, že je homosexuál. Otce už Milan nemá a s matkou si o své sexuální orientaci promluvil už dávno. Má její "tichý souhlas", jak říká.
Diskriminace a nenávistné poznámky
"Mamka to ví, ale nemluvíme o tom. Máme dobrý vztah a to je jediné, na čem záleží. V práci to vědí jen nejbližší kolegové. Ačkoli jsem jinak otevřený, přeci jen myslím, že je o takové věci občas lepší pomlčet," dodává Milan, který se angažuje v několika organizacích na podporu lidských práv. Některé z nich se zabývají i obranou práv homosexuálů.
"Poznal jsem lidi, kteří byli připraveni na všechno, jen ne na to, že jsou gayové... Je mnoho ženatých, kteří mají děti, a přitom mají homosexuální vztahy. Je velká otázka, jestli to je jejich svobodná vůle nebo tlak společnosti," popisuje postavení bosenské homosexuální menšiny Milan, podle kterého jsou gayové a lesby vystavováni diskriminaci nebo nenávistným poznámkám, a proto se většinou snaží neodlišovat od většiny.
Často se kvůli tomu neodváží navázat delší vztah, což pak vede k rozšířené promiskuitě. A to zase u většinové společnosti jen posiluje stereotypní představy o homosexuálech, říká Milan, který se před několika lety stal kvůli své orientaci terčem fyzického útoku. Jeho i partnera napadl násilník během uzavřené zábavy pořádané pro gaye a lesby v banjaluckém kulturním domě.
Čtěte také |
"Viděl, jak se líbáme, a začal nás bít. I když nás nezranil, vyzkoušel jsem si na vlastní kůži, jaké to je být obětí. Pochopíš, že se musíš postarat sám o sebe, že nemáš žádné zastání, žádná práva, nemáš se kam obrátit o pomoc," vzpomíná Milan na nepříjemnou zkušenost, která ho ale přiměla k razantnímu změnám.
Ocitl se tehdy na životní křižovatce a ptal se sám sebe: Proč si někdo může na veřejnosti projevit navzájem něžnost, a druhý ne? Jakékoli viditelné projevy náklonnosti jsou přitom nebezpečné hlavně pro muže-gaye, pro které takové chování znamená "velké riziko a dobrodružnou výpravu do neznáma".
Je homofobie v Bosně na ústupu?
Podle Milana si ale za takovou situaci částečně mohou i sami homosexuálové, hlavně kvůli své pasivitě a malé ochotě řešit podobné problémy. "Lidi přece náhle neosvítí Duch svatý, aby si řekli: Teď necháme buzíky, ať se líbají. Musíme trvat na svém a být vytrvalí," říká rozhodně. Současný stav podle Milana vede k tomu, že je nebezpečné už jen být homosexuálem. Před nedávnem třeba starosta Prijedoru (město ležící asi 50 kilometrů západně od Banja Luky) slovně zaútočil na demonstraci, připomínající masakr z občanské války v 90. letech. Setkání tehdy označil za přehlídku gayů.
"Později se to pokoušel 'napravit'. Myslel prý jen, že všichni pořadatelé jsou homosexuálové. To prostě nechápu. Není to nic jiného, než politické útoky na lidí s jiným názorem, diskriminace lidí kvůli jejich sexuální orientaci," rozčiluje se Milan.
Zároveň ale věří, že je homofobie v Bosně už na ústupu. "Už několikrát jsem zažil situaci, kdy mě normálně přijali i lidé, od kterých bych to nikdy nečekal. Nejhorší tak je, že člověk nikdy, neví, co čekat. A nejistota je hrozná," uzavírá vyprávění mladý gay, který se těší na dobu, kdy budou bosenští homosexuálové mít stejná práva jako ostatní občané a nebudou se třeba muset setkávat v lokálech vyhrazených jen pro ně.
