Elvíra Sergejevna (Sergejevna je prostřední jméno, žena si nepřála své příjmení uvést - pozn. red.) se kvůli válce stěhovala několikrát. Poprvé to bylo z jejího domova v Doněcka, když raketa téměř zničila její dům. Separatisty organizovaná autobusová linka ji v doprovodu dvou aut plných ozbrojenců dopravila do stanového městečka pro uprchlíky na ruském území, které se však hned dalšího rána stalo terčem ostřelování. Ruští úředníci uprchlíkům sdělili, že po nich střílí ukrajinská armáda a oblast už není bezpečná.
Společně se svou babičkou a malou dcerou tedy nasedly na autobus do Petrohradu, ani tam se jim však příliš nedařilo. Ve městě měly jako imigrantky zakázáno pracovat a nebyly schopné sehnat ani nekvalifikovanou práci v příměstských oblastech. Nakonec se pod příslibem práce a ubytování zdarma vydaly do 8800 kilometrů vzdáleného Chabarovska - místa, kam byly za Stalinovy éry nedobrovolně deportovány desetitisíce Ukrajinců.
    |
Bandita z Doněcka
Někteří lidskoprávní aktivisté tvrdí, že Rusko ukrajinské uprchlíky přijímá s otevřenou náručí ze dvou důvodů - mohou je zneužívat k ideologickým účelům a zároveň jimi zabydlují ekonomicky stagnující, vylidněné části země.
Cesta Elvíry Sergejevny z jejího domova do Chabarovska.
Sergejevna vinu za současný stav svaluje na „fašistický“ režim v Kyjevě. Revoluce na Majdanu podle ní nebyla o příklonu k Západu, ale o snaze nacionalistů uchvátit moc, což se jim nakonec povedlo. Její názor sdílí mnoho obyvatel Doněcka a Luhanska. Tyto oblasti byly i před Majdanem považovány zbytkem Ukrajiny za poněkud obskurní, temné území.
PSALI JSME: |
Právě z Doněcka pochází bývalý ukrajinsky prezident Viktor Janukovyč, který při prezidentské volbě dostal od obyvatel města 90% hlasů i přesto, že už tehdy měl pověst zlodějíčka a zapletl se do falšování voleb v roce 2004. „Byl to bandita, ale náš bandita,“ vysvětluje Sergejevna.
Sedíme na gauči a počítáme rakety
V Chabarovsku však vytoužené štěstí zatím nenašla - sliby ruské vlády se v mnoha ohledech nenaplnily. „Nakládají s námi jako s bezdomovci,“ tvrdí a dodává, že společné bydlení je sice zdarma, ale silně znečištěné a plné švábů. Dochází sice na rekvalifikační kurz, slibované peníze od ruské vlády však zatím nedostala, takže má problém opatřit si i ty nejzákladnější potraviny a její dcera trpí podvýživou.
Její manžel pravděpodobně zůstal v Doněcku a přidal se k některé z tamních milic či polovojenských oddílů. Město samotné je ochromené. „Celé dny jenom sedíme na gauči a počítáme rakety, které nám létají nad hlavami. Jednou jsem ji za jeden den napočítala 30,“ popisuje život ve městě třiadvacetiletá matka tří dětí, která tam i přes boje zůstala. Nemá práci a její rodiče čtyři měsíce nedostali důchod. „Nežijeme, snažíme se přežít,“ tvrdí.
„Byl jsem patriot, už nejsem“
Sergej Sytyj patří naopak k těm, kteří před rokem na doněckém Leninově náměstí vyjádřili podporu protestující na Majdanu. Věděl, že podstupuje riziko, ale korupce a ruský vliv na jeho zemi ho přiměly k akci. Proti majdanským sympatizantům se ale postavili proruští demonstranti. Obě mnohatisícihlavé skupiny se střetly a jeden dvaadvacetiletý účastník zůstal na zemi ležet mrtvý.
ČTĚTE TAKÉ: |
Sytyj pak se svou šestičlennou rodinou prchl do 700 kilometrů vzdáleného Kyjeva. Nyní žijí ve dvou místnostech opuštěného sanatoria na okraji hlavního města, ale ani tam se necítí v bezpečí. Ukrajinští nacionalisté z praporu Ajdar totiž doněcké uprchlíky často napadají, unášejí a jinak ohrožují, protože je automaticky považují za separatisty. I se Sytyj s rodinou plánuje přesunout dále na západ - do Německa nebo Španělska.
Cestě Sergeje Sytyje z jeho domova do Kyjeva.
Pořád se však má lépe než v samotném Doněcku. Jeho soused, který se také účastnil promajdanské demonstrace, jen se štěstím unikl vrahům, kteří si pro něj přišli přímo do jeho domu. „Tehdy jsem se zeptal manželky: Jsme připraveni zemřít?“ tvrdí Sytyj. Rozhodování, jestli žít v proevropsky orientované Ukrajině, nebo ministátu závislém na Rusku (Doněck a Luhansk se nedávno prohlásily za nezávislé republiky - pozn. red.), prý nebylo dlouhé. „Postavil jsem se za svou zemi v Doněcku, protože jsem byl patriot. Už jím nejsem,“ shrnuje Sytyj své zkušenosti.
Generace sovětských nostalgiků
Pokud už v Doněcku někdo zůstává, jsou to především starší lidé. Jeden z nich, Vladimír Ivanov, o svém domu hovoří jako o ostrovu: „Všechno v okolí už zasáhly rakety.“ Jako většina obyvatel se i on stal expertem na rozeznávání různých druhů zbraní podle zvuků. „To je jenom dělostřelectvo,“ komentuje klidně tlumené dunění, které sem přichází z dálky, „rakety Grad jsou hlasitější.“
Stejně jako mnoho dalších zástupců své generace věří sovětskému výkladu minulosti. Válka mezi západem a východem země podle něj začala už za druhé světové války, když ukrajinští nacionalisté chvíli bojovali po boku nacistů proti postupující Rudé armádě. Na východní Ukrajině dodnes přežívá tento obraz západní části země. Ukrajinská vojska jsou pro ně pokračovateli fašistických zrádců, kteří se postavili své sovětské otčině. I proto ve městě zůstává a nechystá se uprchnout.
Protesty na Majdanu tak spíše než zásadním obratem byly jen vyústěním dlouhodobého rozkolu mezi západem a východem země. Zatímco západ Ukrajiny v roce 1991 oslavoval pád Sovětského svazu, Doněck a Luhansk jako sověty podporovaná města, kde si dělník mohl žít na vysoké noze, se z jeho vlivu nikdy pořádně nevymanila a mnoho z jeho obyvatel na časy pod sovětskou vlajkou vzpomíná s nostalgií.
Volodimir Vjatrovič, ředitel ukrajinského Institutu paměti národa, doufá v to, že uprchlíci se po přesídlení do zaostalých oblastí Ruska zbaví mnoha svých představ o zlatých časech Sovětského svazu. „Vrátí se doslova do sovětské éry a možná je překvapí, že realita je o dost chmurnější než jejich zkreslené vzpomínky,“ uzavírá Vjatrovič.
