Před pěti lety spadla kočka paní Kateřiny Fialové z Prahy ze střechy ve výšce pátého patra na beton. Pád přežila, ovšem zůstala ležet na zemi s rozdrcenou packou včetně kloubu, propíchnutými plícemi a vyraženými zuby. Za socialismu by takto poraněné zvíře, a zvlášť obyčejnou kočku, nejspíš čekala injekce. Jenže časy se změnily. „Já bych svou kočku nikdy utratit nenechala, snad pouze v případě, že by už nebylo vyhnutí. Když mi ale veterináři řekli, že má padesátiprocentní šanci na přežití, ani vteřinu jsem neváhala a nechala ji operovat,“ říká Kateřina Fialová. Operace včetně následné rekonvalescence a léků nakonec majitelku stála přes 4000 korun, zvíře má v noze dráty a šrouby, ale žije. „Celkem normálně funguje,“ říká Fialová.
Svou kočku považuje za člena rodiny, s nímž se zachází prakticky jako s člověkem. „My jsme takoví milovníci zvířat – bratr má zase psa se srdeční vadou a nepřejte si slyšet, kolik ho měsíčně stojí léčba. Taky by ho nikdy nenapadlo, že pejska utratí,“ říká paní Fialová.
Podobných lidí žijí v republice desetitisíce. Patrik Červák z Českých Budějovic nechal nedávno za 8000 korun operovat svému devítiletému psovi žaludek, protože ale pes musí držet speciální dietu a brát léky, musí majitel měsíčně počítat s dalšími čtyřmi tisíci za speciální jídlo a medikamenty. „Je to prostě člen rodiny a tak se k němu chováme,“ říká Červák.
Psi by komunisty nevolili Život zvířecích členů rodin se v Česku od pádu komunismu každopádně výrazně proměnil, a to i v porovnání se životem lidí. Psi a kočky totiž jako by po sametové revoluci najednou skočili ze zvířecího středověku rovnou do třetího tisíciletí. Místo toho, aby lidé přenechali nemocné zvíře jako dříve myslivcům na ránu z milosti, utrácejí za nákladnou léčbu svých mazlíčků desítky milionů korun.
Psům a kočkám nabízejí své služby nejmodernější veterinární kliniky s nonstop pohotovostí, zvířata mají své hotely, zubaře, kadeřníky, a když už přece jen musejí odejít do věčných lovišť, mnozí majitelé jim zajistí pohřeb na speciálním psím hřbitově, včetně smutečního obřadu a řečníka. Co více si může takový pes přát? A tak zatímco mnoha lidem se stýská po socialistických časech, u psů a koček bychom voliče KSČM hledali asi marně.
„Úroveň a dostupnost veterinární péče se oproti komunismu nesrovnatelně zlepšila, stejně jako možnosti dopřát jim kvalitní stravu. Zvířata se podle mého názoru opravdu mají lépe,“ říká kolínský veterinář Petr Pohořalý. Například kočky se podle něj dožívají vyššího věku. Kočka, dříve považovaná v deseti letech za starou, dnes ještě může při dobré výživě a péči honit myši jako mladice. Zpřísnily se také zákony proti týrání zvířat, psí bezdomovci nekončí u rasa, ale v útulku. Atak by nebylo divu, kdyby na Václava Havla a další spolutvůrce pádu komunistického režimu štěkala a mňoukala při procházkách městem celá ulice: Sláva revoluci! Život už není pes!
Podle odborníků přitom nejde o to, že by Češi v době kapitalismu měli své domácí miláčky raději než za socialismu. Jen se do této odvěké lásky mezi člověkem a psem nebo člověkem a kočkou promítly mechanismy tržního hospodářství a především hromadný přesun zvířat do měst. Městští lidé berou na rozdíl od vesničanů psy a kočky jako skutečné členy rodiny, mazlíčky, nikoliv jako zvíře sloužící k určitému účelu, jako je třeba hlídání domu. Tato „opičí“ láska však podle některých veterinářů někdy dostává až absurdní rozměr.
„Za socialismu bylo držení psa ve městě poměrně nákladnou záležitostí. Ne každý, pokud se nejednalo o skutečně zarytého pejskaře, si mohl psa dovolit,“ říká Rudolf Desenský, specialista na psychologii psů. Zvířatům se kupovalo maso ve výseku, vařily se přílohy. Psí konzervy neexistovaly. Dnes lidé koupí kilo nejlevnějších granulí za dvacet korun, takže jim chov psa může zpočátku připadat jako velmi levný koníček.
„Dnes si také lidé na rozdíl od minulosti mohou vybrat plemena, jaká chtějí,“ vysvětluje Desenský, proč se z chovu psů stala móda. V panelácích se tak podle něj často chovají psi, dříve určení k hlídání ovcí v jižní Africe nebo k lovu medvědů v tajze. „I když je o tato zvířata dobře postaráno, ztrácejí svou osobnost a vlastně tak trpí,“ říká Desenský. Mnozí lidé si podle něj navíc nevybírají psa podle jeho typických vlastností, ale podle toho, jak je či není hezký či zajímavý.
„Měl jsem tady neuvěřitelný případ rodiny, která si vybrala pejska tak, aby se jim hodil do interiéru nového domu, doslova ke koberci,“ říká Desenský. Velkou roli podle něj hraje také reklama, neustále omílající se obrázky hebounkých koťátek a štěňátek žeroucích z misky ty pravé výživné granule. „A filmy. Když se v televizi objevil film 101 dalmatinů, byly najednou útulky plné strakatých pejsků. Městští lidé je nakoupili a pak nevěděli, co s nimi.“ Ráj zvířat? Praha Ať už ale stojí za rozšířením chovu psů a koček ve městech jakékoliv důvody, právě tento jev zřejmě psům a kočkám po sametové revoluci radikálně změnil život. „Na vesnicích pes většinou žije na dvorku v boudě, tedy určitým způsobem odděleně od lidí,“ říká Jana Kočová, veterinářka z Kájova na Českokrumlovsku. I když to podle ní neznamená, že by vesničané neměli zvířata rádi, přistupují k nim mnohem pragmatičtěji, nikoliv jako k mazlíčkům k „uňuhňání“ a právoplatným členům rodin. Ze stejného důvodu jim v případě nemoci neposkytují zdaleka takovou veterinární péči jako lidé z měst, i když se to rok od roku zlepšuje.
Naopak obyvatelé měst jsou schopni dopřát svým čtyřnohým přátelům často lepší lékařské zázemí, než mají mnozí lidé. A Mekkou mazlíčků je pak hlavní město Praha. Pražské veterinární kliniky, jejichž počet od dob socialismu mnohonásobně vzrostl, běžně operují psům páteře za částky přesahující 15 000 korun, novým hitem je výměna kyčelního kloubu za umělý, což majitele může přijít podle velikosti psa až na 50 000. Psům se ordinují inzulinové injekce proti cukrovce, léčí a operují rakovinné nádory. Na rozdíl od lidské medicíny, hrazené ze zdravotního pojištění, platí majitelé v hotovosti. A rádi.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Byznys zvaný veterina pro malá domácí zvířata už dosáhl takových rozměrů, že ohrožuje jiné veterinární obory. „Veterinář, který někde na vesnici léčí krávy a ovce, je totiž mnohem hůře placen než ten, který na klinice operuje psy a kočky,“ říká ředitel Krajské veterinární správy v Českých Budějovicích František Kouba. Podle něj tedy začíná být akutní nedostatek veterinářů, kteří by místo „domácích mazlíčků“ léčili hospodářská zvířata.
Městská péče o psy přitom zasahuje i do mnoha dalších podnikatelských oblastí, včetně pohřebnictví. „Dříve jsem si myslel, že mě to bude živit, což už si dnes nemyslím,“ říká Vladislav Získal, provozovatel psího hřbitova v Mariánských Lázních. I když ale zájem pejskařů o jeho služby nenaplnil očekávání, na hřbitově dnes leží těla sedmadvaceti zvířat, většinou psů. Za zhruba 8000 korun si chovatelé mohou zaplatit celý pohřební obřad v dokonale vybavené obřadní síni, nájem hrobu vyjde na dvě stovky za rok. V den narozenin (nebo svátku – například Punťa má podle psího kalendáře svátek 3. března) jim pak mohou položit na hrobeček květiny a zapálit svíčku.
Povolání: venčič Také služby určené psům a kočkám se už nijak výrazně neliší od nabídky služeb pro lidi. Existují psí salony krásy, psí masážní salony, ordinace psí a kočičí alternativní medicíny. Kvůli psům vznikají dokonce i zcela nové profese. Například venčič. Že nevíte, co to je? Jedna z pražských firem úspěšně nabízí pejskařům venčiče, kteří jim vyvenčí psa, a majitel se místo procházky může věnovat práci či kultuře. Cena? 200 korun za 45 minut venčení.
Otázka, zda se městští psi při tak důsledné péči a nabídce služeb cítí šťastnější než jejich vesničtí kolegové, je však složitá. „Pracuji doma a dopoledne se to v paneláku nedá poslouchat. Ti psi vyjí a vyjí,“ říká Petr Pouzar, který bydlí na českobudějovickém sídlišti Máj. Majitelé vyvenčí miláčky ráno a večer, kdy se s nimi také řádně a s láskou pomazlí, přes den jsou ale psi zavření doma. Když pak ale onemocní některou z civilizačních chorob, majitel jim ochotně nechá vyměnit kyčelní kloub za padesát tisíc. „Možná jsem stará škola, ale podle mého názoru prostě pes do města nepatří,“ říká Pouzar.
Také Rudolf Desenský se přitom domnívá, že štěstí psa nezávisí na tom, zda se mu kvůli operaci na specializované klinice prodlouží život třeba o dva roky. Jestliže pes běhá volně po vesnici, případně po vesnickém dvorku a pak ho kvůli nemoci či stáří čeká kulka z kulovnice, nemusí ještě plakat nad svým osudem. „Jsou na tom mnohdy lépe než šlechtění a vymazlení polštářoví psi z paneláku,“ říká Desenský. Klasický český vořech, zvaný Mistr Pes, se také podle veterinářů obecně dožívá vyššího věku než šlechtěná plemena. A není to jen kvůli tomu, že velcí psi trpí vzhledem ke své konstituci většími zdravotními problémy než voříšci. „Vořeši přežili socialismus bez úhony, protože se dokázali přizpůsobit místním podmínkám, náhodně se kříží, což je pro jejich zdravotní stav lepší než cílené šlechtění s cílem dosáhnout třeba určité délky uší,“ vysvětluje veterinář Pohořalý. Přizpůsobivost vořechů, kteří jsou pro místní podmínky ideálně uzpůsobení, pak může být i odpovědí na často opakovanou otázku, jak je možné, že Puňťa ze Lhoty se dožil patnácti let, a přitom celý život jedl jen zbytky od oběda.
S názorem, že pes do města nepatří, a zvlášť ne plemena určená k lovu medvědů či hlídání ovcí, by ale většina majitelů psů asi nesouhlasila.
A často i z objektivních důvodů.
Psi psychicky pomáhají starým lidem, kteří nikoho nemají, zvířata si často pořizují i bezdětní manželé. Pes je také podle lékařů velkým přínosem pro lidi, kteří by se ve městě jinak vůbec nepohybovali po vlastních nohou.
Když mají psa, chodit prostě musí.
Jenže stále početnější armáda pejskařů už někdy leze ostatním obyvatelům měst zkrátka krkem. Výmluvným důkazem může být cedule, která už deset let zdobí českobudějovickou Skuherskou ulici. „Voďte laskavě své psy s... před váš dům!“ stojí na ní. Nápad okamžitě převzali i někteří další majitelé domů, jen pro své sdělení pejskařům volí méně ostré výrazy.
Opatrnost je totiž na místě. Ve stotisícových Českých Budějovicích dnes připadá jeden pes na deset obyvatel a početná armáda pejskařů přijímá jakoukoliv kritiku velmi nelibě. „Já to někdy chápu. My jsme měli dlouho psa a byli jsme jím tak zaujatí, že když nám soused přišel vynadat za štěkání, byli jsme na straně našeho miláčka. Prostě to byl člen rodiny, spal s námi v posteli,“ říká Ladislav Šmalcl z odboru vnitřních věcí českobudějovického magistrátu. Když pes dostal rakovinu a musel být utracen, celá rodina to obrečela. „Zamilovat si zvíře, které s vámi žije v jednom bytě třeba dvanáct let, je prostě velmi snadné,“ říká Šmalcl.
I když tedy někteří veterináři varují před přílišným polidšťováním domácích zvířat, lidská láska k psům a kočkám zejména ve městech zřejmě zůstane k takovým varováním vždycky slepá a hluchá.
Zvlášť když se ten Puňťa umí tak hezky přitulit a podívat do očí. Vlastně jako člověk.
***
V panelácích se dnes často chovají psi určení k hlídání ovcí v jižní Africe nebo k lovu medvědů v tajze. Ve městě ztrácejí osobnost a trpí. Rudolf Desenský
