Václav Klaus a Jan Fischer tím mimoděk upozornili, v jak bizarní situaci jsme se ocitli. Kdyby opravdu chtěli a našli společnou řeč, mohou zemi vládnout proti vůli Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka. A oběma velkým stranám slušně zkřížit jejich zájmy. Spojené výkonné pravomoci prezidenta a premiéra jsou totiž značné. A zdaleka nekončí neutralizací všeho, co sněmovna schválí.
Kdyby se teď Jan Fischer rozhodl, že skutečně touží omezit rozpočtové schodky a ušetřit miliardy, může jeho kabinet okamžitě rozhodnout o snížení platů všech státních zaměstnanců od zítřka o 20 nebo 50 procent. Je to jeho výsadní právo. Paroubek, Topolánek a nikdo ze sněmovny mu v tom nemá sílu zabránit.
Stejně tak může rozhodnout, že seškrtá všechny provozní výdaje rozpočtu (s výjimkou mandatorních, diktovaných zákony) klidně o desítky procent. I to je jeho výsostné právo.
Tam, kde má stát většinový podíl nebo zlatou akcii, může na valných hromadách vyměnit všechny zástupce v dozorčích radách i manažery státních firem. Jinými slovy: kdyby si Fischer usmyslel, nic mu nebrání ukončit kariéru Martina Romana v čele ČEZ. A Paroubek i Topolánek s tím nic neudělají. To jsou jen ty nejviditelnější a nejsilnější Fischerovy pravomoci.
Politici mohou samozřejmě v odvetě vyslovit Fischerovi a jeho týmu nedůvěru. Společně to dokážou snadno, každý sám v rozložené sněmovně velmi obtížně. Pak nastupuje Václav Klaus. Protahování jmenování nového premiéra může Fischera nechat do voleb dovládnout v demisi. A Paroubek s Topolánkem s tím nic nezmůžou.
Jistě, je to hodně divoký scénář. Vládnout v parlamentní demokracii proti vůli parlamentní většiny, jež dala kabinetu důvěru, je velmi nestandardní a velmi za hranou. Jenže my už přinejmenším pár měsíců žijeme v hodně divokých politických poměrech, podobajících se jistému civilizačnímu standardu jen velmi vzdáleně.
Ve sněmovně už podruhé řádí zadlužovací koalice, nemající s tou, jenž na jaře dala Fisherovi mandát a důvěru, nic společného.
Teď si budeme vybírat ze dvou hodně špatných cest. Na jedné straně čeká plynulá cesta do těžké dluhové pasti, na druhé další ústup od dobrých mravů a zvyklostí parlamentní demokracie.
Volit bude hlavně Jan Fischer a pak trochu Václav Klaus. Dobře, že nám sami předvedli značnou moc odvrátit dluhovou past. Až budou za pár měsíců komentovat obrovské státní dluhy, ani jeden nebude mít luxusní status nezávislého pozorovatele.
