Před pár dny jsem si zase vzpomněla.
Den po teroristických útocích na „Dvojčata“ 11. září 2001 si holky v New Yorku rozpustily vlasy.
Janis Joplin a Beatles, Mrs. Robinson,Scarborough Fair. Nechávaly se líbat na ulici. Jahodová pole v Central Parku obsadili mladíci, co ve skříních dědů vyhrabali květované košile. Malá vlna nostalgie po šedesátých letech tehdy měla své závažné opodstatnění. Vydržela dokonce i pár dní poté, co začala válka s Afghánistánem.
Vzpomněla jsem si na to, když nejlepší divadelní režisér Lotyšska Alvis Hermanis, dítě hippies z Rigy, minulý týden řekl: „Žárlím na generaci svých rodičů. Zažili oceán, my jen bazén.“ Hermanis na letošní Mezinárodní festival Divadlo v Plzni (skončil včera) přivezl další ze svých autorských megainscenací. Sound of Silence (Zvuky ticha) má podtitul Koncert Simona a Garfunkela v Rize, který se nikdy nekonal. Je fajn, že jsme tenhle opus mohli v Česku vidět. Holky si v něm mistrně vyráběly drdoly a fetovaly rozpuštěné lepidlo – ale politického odporu vůči SSSR v tom logicky nebylo ani za mák. Po konci inscenace – trvala tři a půl hodiny beze slov, jen s hudbou – se pak sedmdesátiletí diváci osopovali na čtyřicetileté, kteří se rozčilovali nad apolitičností kusu. Prý „tomu nemůžou rozumět, když to nezažili“. Čtyřicetiletí se bránili, že „taky bývali mladí“. Dvacetiletí si šli dát jointa.
Co to má společného s newyorskými holkami, které před devíti lety ze šoku zahodily konvence z prestižních univerzit a začaly se chovat jako Sedmikrásky Věry Chytilové?
Různé vlny nostalgie připomínající šedesátá léta jsou už dávno jen estetické. Politika v nich v podstatě absentuje. Nikdy nic nezmění a zřejmě ani nemají tu ambici. Vracejí se přesto s pravidelností železnou, jak barevné retro vzory tapet.
Jen nevím, s jakou dobou se budou ztotožňovat naši vnuci. Vzpomínat se slzou v oku na to, jaké to bylo před sto lety, by mi už vážně připadalo trapné. ?
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku
