Goldflam vycházel z Pavlových knížek Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců, ale i z dalších textů, včetně některých autentických materiálů. Jeho hra Kachyňův film nepřevádí do divadelní podoby, ale je vlastní, originální kompozicí, která k tradičním rybářským motivům přidává ještě další rovinu. Tou je sám život Oty Pavla, který se zde ocitá v kontrastu s idylickými vzpomínkami na dětství, osobitého tatínka, přírodu a výpravy za chytáním ryb.
Tvorba vykoupená životem O samou idylu však nejde. Krutě do ní zasáhne druhá světová válka, kdy autorův tatínek a jeho bratři jako Židé skončí v koncentračním táboře. Šťastné shledání po válce a naivní optimismus z budování nové společnosti přeruší procesy, kdy se opět skloňuje židovský původ odsouzených. Sám Pavel své dvě autobiografické knihy píše už těžce duševně nemocný.
Tímto propojením spisovatelova života a jeho povídek se Goldflamovi podařilo na jednom rodinném příběhu postihnout nejen určitou etapu našich moderních dějin, ale také ukázat na to, že tvorba bývá často vykupována vlastním životem. V tomto případě onen disharmonický tón zaznívá velmi silně, protože autorův svobodný duch utíká do minulosti paradoxně odsouzen trávit měsíce v psychiatrické léčebně.
Neznamená to ovšem, že by v divadelních Zlatých úhořích chyběl Pavlův humor nebo jeho osobitá lyrika. Všechno, co charakterizuje známé povídky, zde divák najde, ale Goldflamova adaptace navíc šťastně rozšiřuje pohled na Pavlovu osobnost.
Zhmotněné sny o paní Irmě Režisér Goldflam potlačuje epické prvky tím, že staví na situacích, které výrazně zdivadelňuje. Pečlivě buduje jejich atmosféru, v čemž mu pomáhá nejen členitá scéna Davida Marka, ale i filmové dotáčky, které ovšem občas působí trochu popisně (OH v Innsbrucku). Dobovou charakteristiku sem vnášejí také písně, které dodávají inscenaci určitý nadhled. Goldflam totiž zřejmě nechce podlehnout laskavému pohledu na svět malých lidiček, ale ukázat svět obyčejných lidí s pocity a prožitky, které žádnou idealizaci nepotřebují. To se mu daří právě tím, jak využívá možností divadla.
Tatínkovi se tak doslova zhmotňují sny o krásné paní Irmě, citaci čínského přísloví pronese bizarní Číňan, malíře Nechlebu bez jakékoli karikaturnosti ztělesní velmi věrohodně a přitom vtipně Radka Fiedlerová apod. Samozřejmě ve druhé části inscenace se podobných situací nabízí už méně, doba sama šedne a do popředí také vystupuje osobní Pavlova krize. Vzhledem k sugestivnímu výkonu Vasila Fridricha v roli Oty Pavla ale inscenace vytváří pevný tematický celek, který má svou vnitřní dynamiku.
Fridrich stejně jako jeho spoluhráči Martin Písařík a Viktor Dvořák (Pavlovi bratři Hugo a Jiří) si s přehledem poradil s klukovskou polohou postavy. Nepředvádějí se zde žádné Rychlé šípy, nepatrně se mění jen kostýmy, jak „kluci“ dorůstají, ve skutečnosti ale zůstávají sami sebou. Dětskost je v tom, jak reagují, myslí, ne v tom, aby se snažili předstírat nedospělost.
Mimořádné výkony Písařík i Dvořák proto lehce vklouznou do svých zralých rolí, ale Fridrich má situaci těžší. Na dosti velké ploše musí ztělesňovat duševně nemocného člověka, včetně velkého závěrečného monologu. Jeho oči, které se dívají nikam, stálá drobná gesta, jako by se marně pokoušel něco zachytit, překotně se valící proud slov, tyto charakterizační prvky ústí nakonec v přesvědčivý obraz svobodné duše.
Mimořádný Fridrichův výkon není ojedinělý. Tatínek Jana Vlasáka je možná trochu komickým fanfarónem, ale není to žádný podomní šantala. Je v něm klukovské nadšení, neutuchající energie, nepřekonatelná chuť k životu. Jeho rozevlátost dobře koresponduje s praktičností Maminky Dany Batulkové, která má v sobě nečekanou sílu a skrytou něhu. Proto vždycky zvítězí nad krásnou paní Irmou, která je v podání Zuzany Kajnarové opravdu krásná, ale připomíná spíše obraz ve zlaceném rámu.
Zlatí úhoři v Rokoku se na rozdíl od některých jiných adaptací povedli, a i když se Kachyňovu filmu nepodobají, jistě je ocení i jeho ortodoxní přívrženci.
HODNOCENÍ LN **** Ota Pavel: Zlatí úhoři
Dramatizace a režie: Arnošt Goldflam Scéna: David Marek Kostýmy: Petra Goldflamová-Štětinová MDP, Divadlo Rokoko, premiéra 18. 10. 2008
