Co se to děje? Z Čechů se stal národ divadelních fanatiků, kteří berou pokladny útokem? Kdepak.
Autorem Tajemství Zlatého draka je totiž Daniel Landa; záruka diváckého zájmu. Což je paradox: v kontroverzích, s kterými si někdejší frontman rasistického Orlíku zahrává, tak trochu zaniká, že Landa je mizerný muzikant a podprůměrný divadelník. Z těch nemnoha „pozitivních“ recenzí na jeho muzikál Krysař lze v nejlepším případě vyčíst shovívavé pousmání. A ohlasy na jeho desky? Zas tolik jich není - hudební novináři se Landových nahrávek štítí jako moru.
Kde se tedy bere zájem lidí o Landu?
„Dlouho hledám myšlenku, která by téhle společnosti dala impulz,“ prohlásil Landa před brněnskou premiérou. „Náš národ trpí chronickou nejednotou. Objevil jsem, že mojí největší silou je mluvit skrze umělecká díla, byť tak třeba nejsou pochopena.“
Ano, je báječné, když o národní neduhy pečuje pomazaný umělec, který takříkajíc prozřel. A že jeho „díla“ občas nejsou pochopena? I na to mají Landovi stoupenci recept: mohou za to média. „Strana Zla s oblibou používá jako svůj nástroj vás, novináře, kteří jsou schopni poškodit či ublížit věci, která slouží Dobru, Hospodinu,“ vysvětlil letos v srpnu reportérovi MF Dnes tehdy ještě šéf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous a někdejší Landův souputník z „řádu“ Ordo Lumen Templi.
Člověku se z toho neomylného rozdělování na dobro a zlo skoro zvedá žaludek, že? Co se asi stane s těmi nedokonalými jedinci, kteří se nepostaví na stranu „dobra“? Chlapák Landa nabízí řešení, na která dav slyší. A není tak podstatné, že se je na rozdíl od dob Orlíku naučil balit do patetických frází a uslintaných klišé o pravdě a národní jednotě. „Vidíte, mám na sobě tričko Národního divadla Brno,“ prohlásil nedávno na koncertě v Plzni na závěr svého turné Československo 2008. „Mám něco národního, co není zakázané.“ Hle - hrdina!
Shodou okolností bude premiéra Landovy hry jen pár dní poté, co se Českem přehnala největší bouře rasové nenávisti za několik posledních let.
Při násilných střetech mezi neonacisty a policií na litvínovském sídlišti Janov překvapila mnohé zúčastněné ochota, s jakou někteří z místních „bílých“ usedlíků povzbuzovali útočící neonacisty. V nejjasnějším světle se tak ukázala česká rasistická „šedá zóna“. Jsou to lidé, kterým sociální a jiné zábrany brání nasadit si na tvář šátek a s výkřikem „Cikáni do plynu“ se vrhnout na romskou rodinu. To není jejich styl. Mnohem raději jsou, když to za ně udělá nebo řekne někdo jiný. Nepovažují se za rasisty; často jde o spořádané lidi, kterým jen otravuje život často komplikované soužití s Romy. A tím pádem slyší na rychlá řešení.
Podobné je to s Landovým publikem. I to je spokojené, když místo něj mluví jejich „národní umělec“, s kterým se o pravdě, dobru a zlu raději nediskutuje.
Podivná ochota divadelníků
Ne, neznamená to, že ty tisícovky lidí, které si kupují Landovy desky a které půjdou na jeho novou hru, jsou rasistickou „šedou zónou“, která v Janově spílala policii. Jen jim asi nevadí hnědá minulost „jejich Dana“, od které se Landa nikdy úplně neodstřihl (dvě rasistické desky Orlíku, které zpěvák uvádí ve své diskografii na svých oficiálních stránkách, se dál vesele prodávají, tudíž z nich Landovi plynou peníze).
Obehraná písnička? Možná, ale Landa si zkrátka jednou už musí zvyknout na to, že jeho minulost bude stále propírána - jeho hru teď uvádí Národní divadlo v Brně a to není žádné krysařské tajtrlíkování v Divadle Kalich. Hlavně ale: když si slovo „národ“ konstantně bere do úst člověk jako Landa, je třeba se mít dvojnásob na pozoru. Vzhledem k souvislostem to má zcela odlišné konotace, než když o „národu“ mluví dejme tomu Ludvík Vaculík. Různá slova zní různě od odlišných osobností.
Není pochyb o tom, že Tajemství Zlatého draka bude mít divácký úspěch - to je víceméně jasné už teď. Landovo publikum je nesmírně disciplinované, a i kdyby se jejich „národní umělec“ vrhl na malování, připraví mu bezpochyby nadšené ovace. Holohlavý spasitel je v současnosti komerční tahák číslo jedna, který lehce vyprodá divadlo, halu, stadion - stačí si vybrat.
Co ale zaráží, je ochota brněnských divadelníků poskytnout mu prostor. Ale co... Když „šedá Landova zóna“ skoupí všechny lístky, lze překousnout ledacos. Omluví se to frázemi o „kontroverzním autorovi“, případně „potřebě provokovat“ - a opona vzhůru!
Autorem Tajemství Zlatého draka je totiž Daniel Landa; záruka diváckého zájmu. Což je paradox: v kontroverzích, s kterými si někdejší frontman rasistického Orlíku zahrává, tak trochu zaniká, že Landa je mizerný muzikant a podprůměrný divadelník. Z těch nemnoha „pozitivních“ recenzí na jeho muzikál Krysař lze v nejlepším případě vyčíst shovívavé pousmání. A ohlasy na jeho desky? Zas tolik jich není - hudební novináři se Landových nahrávek štítí jako moru.
Kde se tedy bere zájem lidí o Landu?
„Dlouho hledám myšlenku, která by téhle společnosti dala impulz,“ prohlásil Landa před brněnskou premiérou. „Náš národ trpí chronickou nejednotou. Objevil jsem, že mojí největší silou je mluvit skrze umělecká díla, byť tak třeba nejsou pochopena.“
Ano, je báječné, když o národní neduhy pečuje pomazaný umělec, který takříkajíc prozřel. A že jeho „díla“ občas nejsou pochopena? I na to mají Landovi stoupenci recept: mohou za to média. „Strana Zla s oblibou používá jako svůj nástroj vás, novináře, kteří jsou schopni poškodit či ublížit věci, která slouží Dobru, Hospodinu,“ vysvětlil letos v srpnu reportérovi MF Dnes tehdy ještě šéf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous a někdejší Landův souputník z „řádu“ Ordo Lumen Templi.
Člověku se z toho neomylného rozdělování na dobro a zlo skoro zvedá žaludek, že? Co se asi stane s těmi nedokonalými jedinci, kteří se nepostaví na stranu „dobra“? Chlapák Landa nabízí řešení, na která dav slyší. A není tak podstatné, že se je na rozdíl od dob Orlíku naučil balit do patetických frází a uslintaných klišé o pravdě a národní jednotě. „Vidíte, mám na sobě tričko Národního divadla Brno,“ prohlásil nedávno na koncertě v Plzni na závěr svého turné Československo 2008. „Mám něco národního, co není zakázané.“ Hle - hrdina!
Shodou okolností bude premiéra Landovy hry jen pár dní poté, co se Českem přehnala největší bouře rasové nenávisti za několik posledních let.
Při násilných střetech mezi neonacisty a policií na litvínovském sídlišti Janov překvapila mnohé zúčastněné ochota, s jakou někteří z místních „bílých“ usedlíků povzbuzovali útočící neonacisty. V nejjasnějším světle se tak ukázala česká rasistická „šedá zóna“. Jsou to lidé, kterým sociální a jiné zábrany brání nasadit si na tvář šátek a s výkřikem „Cikáni do plynu“ se vrhnout na romskou rodinu. To není jejich styl. Mnohem raději jsou, když to za ně udělá nebo řekne někdo jiný. Nepovažují se za rasisty; často jde o spořádané lidi, kterým jen otravuje život často komplikované soužití s Romy. A tím pádem slyší na rychlá řešení.
Podobné je to s Landovým publikem. I to je spokojené, když místo něj mluví jejich „národní umělec“, s kterým se o pravdě, dobru a zlu raději nediskutuje.
Podivná ochota divadelníků
Ne, neznamená to, že ty tisícovky lidí, které si kupují Landovy desky a které půjdou na jeho novou hru, jsou rasistickou „šedou zónou“, která v Janově spílala policii. Jen jim asi nevadí hnědá minulost „jejich Dana“, od které se Landa nikdy úplně neodstřihl (dvě rasistické desky Orlíku, které zpěvák uvádí ve své diskografii na svých oficiálních stránkách, se dál vesele prodávají, tudíž z nich Landovi plynou peníze).
Obehraná písnička? Možná, ale Landa si zkrátka jednou už musí zvyknout na to, že jeho minulost bude stále propírána - jeho hru teď uvádí Národní divadlo v Brně a to není žádné krysařské tajtrlíkování v Divadle Kalich. Hlavně ale: když si slovo „národ“ konstantně bere do úst člověk jako Landa, je třeba se mít dvojnásob na pozoru. Vzhledem k souvislostem to má zcela odlišné konotace, než když o „národu“ mluví dejme tomu Ludvík Vaculík. Různá slova zní různě od odlišných osobností.
Není pochyb o tom, že Tajemství Zlatého draka bude mít divácký úspěch - to je víceméně jasné už teď. Landovo publikum je nesmírně disciplinované, a i kdyby se jejich „národní umělec“ vrhl na malování, připraví mu bezpochyby nadšené ovace. Holohlavý spasitel je v současnosti komerční tahák číslo jedna, který lehce vyprodá divadlo, halu, stadion - stačí si vybrat.
Co ale zaráží, je ochota brněnských divadelníků poskytnout mu prostor. Ale co... Když „šedá Landova zóna“ skoupí všechny lístky, lze překousnout ledacos. Omluví se to frázemi o „kontroverzním autorovi“, případně „potřebě provokovat“ - a opona vzhůru!
