130 let

Psychogynekoložka Helena Máslová | foto: Petr Kozlík, MAFRA

Rozhovor

Psychogynekoložka o neplodnosti a nemocech, za které si můžeme sami (2. část)

Události
  •   15:45
Lékařka Helena Máslová o škodlivosti antikoncepce a dlouhé školní docházky, o námluvách jako nejdůležitější životní fázi a o tom, proč možná neplatí, že díky vědě budeme zdravější. Přečtěte si celý rozhovor, který vyšel v magazínu Pátek Lidových novin.

LN Námluvy?
Ano. Námluvy byly nejdůležitější životní fází, kterou bylo třeba zvládnout. Bylo třeba dítě pokud možno zdravé dovést k dospělosti a pak bylo právě důležité období námluv, kdy si musel člověk vybrat partnera. Teprve porozením další generace byla investice do výchovy úspěšná. Téma povolání tak důležité nebylo, to se většinou dědilo, syn ševce byl švec, syn továrníka továrník. Pak už se jen žilo, pracovalo a staralo se o děti. Výběr partnera byl nejdůležitější moment také proto, že se právě tam dala udělat fatální chyba. Uspět v námluvách znamenalo uspět ve zbytku života. A společnost tomu hodně pomáhala, aby se to zdařilo. Plesová sezona, na vesnicích tancovačky, korza... Rodiče do toho aktivně zasahovali, často dělali předvýběr vhodných kandidátů a byly i profese, které to zprostředkovávaly, viz Kecal z Prodané nevěsty. Dnes to rodiče vůbec nezajímá a naopak jsou hrdí na to, jak do výběru dětem vůbec nezasahují. Takže dívky často procházejí šílenými životními karamboly. A když se zeptám, co tomu říkal tatínek, tak prý nic. Dříve se otcové cítili za dcery odpovědní, hráli v jejich životech roli ochránců, dohlížitelů, včetně výběru manžela. A když chyběl otec, jeho roli převzali starší bratři. Dnes holky zůstaly samy v prostředí, kde se načítají reprodukční strategie z televizních seriálů a z filmů, v nichž je snůška nesmyslů. Kluci ale zůstali ve stejné síti, protože světy kluků a holek se doplňují. A teď se pokoušejí neobratně se potkat, většinou si vyrobí nějaké emocionální zranění, z kterého se půl roku sbírají. Nemá to jednoduché ani jedna ze stran.

ČTĚTE TAKÉ:

LN Kde by se mohli tedy potkat?
Když se mně zapalovala lýtka, nutilo mě to courat po venku. Většinou za sportovními aktivitami, protože za socialismu se společenský život proměnil ve sportovní. Já se seznamovala na bazénu, na bruslení, v létě u jezera, na veslování. Pocházím z Roudnice nad Labem, tam to takhle fungovalo. Holky, které nesportovaly, s nikým nechodily. My, co jsme něco dělaly, jsme s tím problém neměly. Ale i sport je dnes individuálnější, holky se sejdou v tělocvičně, kde cvičí pilates. Vytratilo se komunitní sportování. Takže pokud se dnes neseznámí lidé ve škole, tak mají problém.

LN Tohle ale dívky mohou změnit.
Často ke mně přijde svobodná klientka a hned ve dveřích prohlásí: „Je mi pětatřicet a jsem v pohodě.“ Ještě slyším, že se vlastně ani vdávat nechtěla a dítě nechtěla, ale když odkryjeme společně pár slupek, zjistíme, že už od třiadvaceti si přála dítě. Jen se její vztah nedostal do fáze, kdy by to bylo aktuální. Jde o neschopnost svést muže do té míry, že si mě vezme a udělá mi dítě, a z toho plyne reprodukční prokrastinace, která se může stát fatální ve smyslu neplodnosti.

LN Což také může být antikoncepcí?
Ano, protože sexuální disponibilita je to jediné, co je zkonzumováno. A nastává další vývojová fáze, kdy by měl přijít otec a říci: „Tak co, jak to tedy bude s tou naší dcerou?“ Ten otec ale nepřijde a mladý muž, když má sexuální disponibilitu, jeho děvče je milé, hodné, hezké, uvaří, uklidí, a ještě zaplatí půlku nájmu, nemá důvod na tom něco měnit. Každá epocha dobíhá dlouho. Prosazení monogamie trvalo tisíc let a pak tisíc let fungovalo. A teď ještě pořád dobíhá představa, že muž se ožení, protože chce mít tu kterou ženu. Ale muž chtěl ženu, protože chtěl mít přístup k sexu. Žen, které byly ochotné žít na psí knížku, bylo velmi málo. Takže to nebyla touha po té ženě, ale především touha po pravidelném pohlavním životě. Problém je, že muž je vybaven pudem zbavovat se semene a žena mateřským pudem, tedy přijímáním semene. Tohle když se potkalo v rámci manželství, tak to fungovalo. Dnes se to potkává i bez manželství, tak není důvod, proč to cpát do toho manželství. Ono to má logiku. Manželství je pro muže drahá věc, když vydělává víc, je to prostě nevýhodné se ženit.

LN To není pro ženy zrovna dobrá perspektiva.
Vidím spoustu žen, které odevzdaly své nejplodnější roky nějakému muži, který je zkonzumoval, a když bylo po mládí, odešel a našel si mladou. Svoji energii odevzdaly zaměstnavateli, který ji z nich vyždímal za tu nejmenší výplatu. Zaměstnavatelé totiž milují mladé lidi, protože jim mohou tvrdit, že jsou na začátku kariéry, takže jim nastaví nízké platy. A ve chvíli, kdy se žena probere z narkózy zvané seberalizace, tak je jí pětatřicet, je udřená, s rozhozeným menstruačním cyklem, sama a často bez úspor, protože platila polovinu nákladů na život. Tahle životní strategie, kterou žije největší část ženské populace, je pro ženy extrémně nevýhodná. Znovu se vrátím k tomu, kdo měl říci dost. Měl to být otec. Jedna má pacientka, která pocházela ze sedlácké rodiny, mi vyprávěla, že její otec řekl jejímu partnerovi: „A to budete tu krávu jenom dojit, nebo si ji koupíte celou?“

LN Nabízí tedy tahle doba i něco ženám?
Mají větší pocit užitečnosti. Dostáváme se ke strašně důležitému tématu, které lze popsat jako morální kocovinu z práce. Narostl totiž podíl abstraktní práce, která nemá žádný faktický dopad, žádnou užitečnost. Jde o otázky, které si začínáme klást někdy v patnácti letech – tedy proč jsem na světě, jaký mám úkol, k čemu je, že vstanu ráno z postele, proč má smysl žít. A k tomu, aby člověk nahodil životní motory a o cokoliv se snažil, si to musí aspoň zhruba zodpovědět. Konkrétní práce to mají jednoduché, švec, zedník nebo číšník, který mi přinese kávu. Když učitelka nepřijde do školy, tak se děti nic nenaučí. Ale miliony lidí jdou do práce, a přitom vůbec nechápou, k čemu je jejich práce dobrá. Ženy z biologické podstaty, tedy že umí porodit dítě, si udržují pocit prospěšnosti, užitečnosti pro společnost. Jakoukoli práci si umí obhájit tím, že tam jdou jen kvůli penězům, ale důležitější pro ně je porodit děti a starat se o rodinu.

LN Jak jsou na tom muži?
Muži to snášejí mnohem hůř. Musí nejdříve najít smysl svého počínání a také vědí, že když nebudou mít svoji práci vyřešenou, tak si jich žena nebude vážit. A tak hledají práci a zjišťují, že vyvíjejí nějaký program pro nějakou banku a to, že se nakonec program nějak aplikuje, povede jen k nepatrnému zvýšení výnosu pro nějakého neviditelného akcionáře banky. Často se klientů ptám, jestli vědí, komu odevzdávají svoji energii. Každý den od rána do večera, to je hodně energie. A když to ráno vstanete, je dobré vědět, komu tu energii odevzdáváte.

LN Ano, tím se dost lidí kolem mě zabývá.
A udělejte si soukromý test, jestli to více vyhovuje ženám, nebo mužům. Uvidíte, že ženy řeknou, že nejdůležitější je dobře vychovávat děti. Když muž večer v hospodě řekne, pro koho dělá, tak se tam určitě objeví jeden, který se ho zeptá: „A to ti to nevadí?“ A on řekne: „Co mám dělat?“ A najednou je na straně rezignovaných. A pro takové muže není snadné rozjet životní motor a zakládat rodinu. Proto se také ženám jeví jako ňoumové, zvláštně nepoužitelní, deprimovaní.

LN Vy máte za sebou také zajímavý vývoj kariéry, který ovlivnilo, když jste začala otevřeně mluvit o škodlivosti hormonální antikoncepce.
Po škole jsem pracovala na gynekologii, odkud mě přeřadili na internu a zase odtud jsem byla v rámci trestu přesunuta na LDN. Byla jsem tam úplně sama s těmi hodně nemocnými lidmi. Najednou jsem musela přistupovat k práci mnohem více kontemplativně než odborně. Dívala jsem se na lidi, jak chátrají, až zemřou. Každý z nich měl na poličce řádku léků, třeba i patnáct. Já je přepisovala ze zpráv do zpráv, až mi došlo, že to není kvůli těm lidem, ale pro pojišťovny, které to vykazovaly farmaceutickým firmám. Stalo se mi, že jsem nějaké paní, které se v hantýrce říká placatá, tedy nepohyblivá a nevnímající, seškrtala počet léků z deseti na pět. Druhý den jsem přišla do práce a ta paní seděla na posteli a mluvila k věci. Nebo jsem zjistila, že pacientka, která měla v kartě napsáno, že je dementní, přestala být dementní, když jsme jí nechali opravit naslouchadlo. Člověku, který byl rachitický a vypadal, že umře, jsme sehnali zuby – a on najednou začal přibírat. Jiné paní jsem koupila lampičku. Milovala literaturu, ale na lampičku v LDN nebyla položka.

LN Co jste udělala?
Začala jsem pochybovat o farmakoterapii a začala si všímat, že určití lidé mají podobné chorobopisy. To třídění lidí mě odvedlo k homeopatické škole. Lidé sami sobě předurčují, s jakým seznamem chorob budou umírat. A to mě přivedlo k psychosomatice, kterou se zabývám dnes. V Německu na běžné poliklinice je vždy jedna z klinik psychosomatická, kam přicházejí pacienti z jiných klinik. Snižuje se pravděpodobnost recidivy a zkracuje se doba léčení.

Psychogynekoložka Helena Máslová
Psychogynekoložka Helena Máslová
Psychogynekoložka Helena Máslová
Psychogynekoložka Helena Máslová

LN Psychosomatika jde proti zájmům farmaceutických firem, o jejichž vlivu už se dnes také mluví naplno. Je to tak?
Farmaceutický průmysl je nejúspěšnější odvětví hned po obchodu se zbraněmi, drogami a bílým masem. Je to naprosto skvělé pro většinové akcionáře. Stabilní jedenáctiprocentní růst v obratech každý rok a monopolizace, kterou vůbec není možné oslabit. I ve Švýcarsku, kde bylo před padesáti lety na tři sta malých firmiček, je jedna. Celosvětově je pět lídrů: AstraZeneca, Novartis AG, Pfizer, GlaxoSmithKline a Bayern. V současné době má vždycky pravdu ten, kdo má peníze, a ten také rozhoduje, jak se věci budou dělat. Kdysi existoval lékař, který spolupracoval s lékárníkem, jenž měl k ruce nějakou bylinkářku. Ona chodila pro byliny a houby, lékárník to zpracoval v léky a masti a předal doktorovi. Doktor byl ten, kdo říkal lékárníkovi, co chce. Dnes se hierarchie úplně obrátila. To ovlivnilo, kdo koho poslouchá. Také to ale ovlivnilo i tok informací.

LN Jak se bude léčit, tedy říkají farmaceutické firmy?
V 80. letech vznikla užitečná snaha vytvořit standardy, aby lékař v Berouně neléčil jinak než lékař v Roudnici, a stála na dostupných informacích. Ty informace měla poskytnout věda, tehdy vznikl pojem medicína založená na důkazech. Až sem s tím nelze než souhlasit. Ale problém nastal se sběrem a poskytováním důkazů. Vytváření studií na konci minulého století neměl kdo zaplatit. Stát na to neměl a nemá peníze, univerzity také ne, takže jediný, kdo měl peníze, byly farmaceutické firmy. Většina klinických studiích je tedy financována a bohužel i organizována farmaceutickými firmami. A tady se dostáváme k meritu věci.

LN V čem je tedy problém?
Každý, kdo se zabývá biostatistikou, ví, že vyrobí jakoukoli statistiku na objednávku. To je něco tak neuchopitelného a manipulativního, že je naivní si myslet, že o něco takového se lze opřít. Když se třeba objevila studie nějakého snaživého doktora někde na univerzitě, že hormonální antikoncepce zvyšuje riziko rakoviny prsu, hned začala vznikat mohutná studie, která to vyvrátila. Stejně tak v případě kardiovaskulárních chorob. Když byl v USA právě objeven lék Statin a bylo třeba ho prodat, a přitom se vědělo, že laboratorně snížil cholesterol v krvi, tak vznikla celá kampaň a mnoho studií a celý vědní obor na téma cholesterol. Dnes už můžeme zpětně říci, že ač celá populace v USA bere statiny, ví se, že výskyt kardiovaskulárních chorob se nijak nesnížil, ale naopak zvýšil. Což znamená, že když snížíme cholesterol v krvi, nezruší se tím efekt aterogenity. Václav Havel na slavném Fóru 2000 řekl, že končí věk víry v objektivní poznání. To probíhá i v medicíně. Končí nadějné období, kdy jsme doufali, že věda nás zachrání. Že díky vědě budeme zdravější. Místo toho jsme nemocnější, výskyt chorob se zvyšuje a naše terapeutické nástroje vůbec nevedou k uzdravování společnosti.

Zpět na začátek

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás