Zrzka v Hollywoodu: Musíš to někam dotáhnout! Nechápu ale, jak jsem se tu vlastně ocitla

Zrzka v Hollywoodu

Je mi čtyřiadvacet, právě jsem dokončila JAMU, obor činoherní herectví. Nejsem ani prototyp princezny, ani dcera nikoho slavnýho. Co teď? Mám býti věrnou manželkou a matkou na prvním místě? To bylo trendy možná za socíku. Můžu jít tvrdě za kariérou, loktařit. To se ale k holce nehodí, slyším ze všech stran. Vždycky se u toho naštvu, a o to víc bažím po úspěchu. Kupuji si knihy jako Girl boss, ale jako bych měla v Moravských genech, že pro slušnou dívku se nesluší být Beyoncé či Sophia Amoroso.

Buď hodná holka. Buď hlavně dobrá a poslušná! A co takhle podlehnout ezo vlně, tančit nahá kolem ohně v batikovanejch třásních? Popravdě, jednou jsem zkusila Ženský kruh. V Řevnicích. Chytly mi od ohně tepláky. Nakonec jsem po dlouhých rešerších a náhodě, která nebyla náhoda, odjela hrát do divadla v Anglii. Čtyři měsíce jsem pozorovala barevným obyvatelstvem obsypaný Birmingham, četla titulky novin o „imigrantech, co zase zničili dům za milion liber”. S východoevropsky znějícím jménem jsem marně hledala nový podnájem, když jsem ve svém stávajícím objevila plíseň pod matrací. Plíseň byla i ve vaně.

Šourajíc se tři dny neosprchovaná obchoďákem, který byl zároveň “historickým” centrem města, pozorovala jsem davy ošátkovaných žen s papírovými taškami Primark, levné anglické značky, co zotročuje tisíce lidí v Bangladéši, aby si mohla průměrná Angličanka s koblihovou pneumatikou nad bokovkama obohatit šatník desátou džínovou košilí za pět liber. Kostel byl od obchodního centra doslova deset metrů, mešit bylo po městě až až. „Říkají tomu Naše část města, sprosťáci arabský! Ještěže tu jsou všude kamery,“ uklidňuje mě šéfka divadla poté, co se ptá, jestli máme v Česku elektřinu, a ve kterém jsme časovém pásmu.

Ano, kamery jsou doslova všudypřítomné. Hráli jsme o tom představení a já se děsila, kde všude jsem sledována. Při útěku před děsivým mužem, co mě z autobusové zastávky pronásledoval až na kolej, kde jsem nakonec našla přístřeší, mi ale Velký Bratr kupodivu nepomohl. Pomohl mi spolubydlící Stephen. Prý už deset let nemluví se svou matkou, je na cimpr campr hnusná svině, a tak chce Stephen ovládnout svět jako diplomat. A vzít si holku z východní Evropy, Angličanky jsou prý příliš emancipované.

Můj tehdejší přítel, Angličan, se mnou dlouze skypuje na vymrzlé koleji a říká mi: „Vidíš, proč jsem se odstěhoval? Šílená země.“ Vracím se tedy do Česka. Nikdo na mě najednou není zdvořilý ani milý, ale na ulicích se tolik nemačkám a z nudy neutrácím za levnou fast fashion. Radši chodím do divadla, třeba na Čtyři Dohody. Řeknu vám, že v Česku máme kulturních možností habaděj ve srovnání s pár nedotovanými divadly roztroušených po Anglii.

Měsíce plynou. Jsem z části poslušná žena, z části si buduji kariéru v Divadle v Celetné, a občas jezdím na Ženské kruhy za Prahu (dávám si však pozor na tepláky). Až jednou zase chytnu toulavou. Rozhodnu se znovu odletět z Česka, tentokrát však mnohem dál. Do Hollywoodu. Někam - to - dotáhnout. Uspět, lidi! Říkali nám to přece na gymplu. Staňte se Někým, změňte současnou upadající společnost!

Tak teď máme všichni diplom z vysoké školy (já si tedy ten svůj ještě nevyzvedla ze studijního), nervy nadranc, velké ambice, a někteří už i velké frustrace. Obklopují nás všudepřítomné návody na štěstí a úspěch, arzenál knih “self help” uzdravuje naše ještě ani ne třicetiletá traumata. Jsme generace, co vyrůstala na Beverly Hills a měla možnost procestovala svět. Jak ale naložit s těmi možnostmi? Jak být užitečnou součástkou v dnešní společnosti?

Chybí mi silné ženské příběhy a role, říká herečka Doláková

Být úspěšný? Být dobrý člověk? Prorazit v zahraničí? Zůstat doma? Věnovat se duchovnu? To je přece tak vtipné, v ateisticky cynickém Česku! Jak ale nepodlehnout nátlaku konzumu, co v nás vyvolává pocity nedostatečnosti, co nám říká, ať jdeme za svými sny... Které si můžeme koupit? Já se rozhodla prostě odjet a dostat odpovědi na mé otázky někde na cestách.

Musíš-to-někam-dotáhnout, říkám si teď na verandě mého westhollywoodského bytu a nechápu, jak jsem se tu vlastně ocitla, a co tu chci. Jisté však je, že dobrodružství se tu odehrává nemálo a otázek stále přibývá. Ovšem jedno už vím jistě. NEMUSÍM TO NIKAM DOTÁHNOUT. Už tam jsem. Tam, kde mám bejt. Tam, kde jsem měla bejt. Přesně takhle se to mělo stát.