Zrzka v Hollywoodu: Vítejte ve světě americké sebechvály

Jednou na večeři v Sherman Oaks jsem si nekonečně dlouho povídala s dvorním producentem Ala Pacina. Vykládal mi, jak budě dělat Krále Leara s Alem v hlavní roli, ale že neví, kde točit. Protože je to můj „best friend“, řekla jsem mu, že to má natočit v Praze a spojila jsem ho s nějakýma jinýma „best friends“. Takže v podstatě pracuju s Alem Pacinem! Vítejte ve světě amerického přehánění.

Skutečnost: Ten pán byl moc milej. Pamatoval si mě z nějakýho promítání a hned mi předal svoji vizitku. Bavili jsme se dvacet minut. Připadala jsem si jako na jiný planetě. Napsala jsem mu email a on mi odpověděl: „Díky, čau.“

Filmový festival na Ischii. Celej Hollywood se sejde v jednom italským hotelu. Můj učitel herectví tam vždy vybere pár nejtalentovanějších studentů, který protlačí na nějaký VIP akce. Většinou děsná nuda s výhercema Oscarů. Na jachtě nebo u bazénu, u nejluxusnějšího šampáňa.

Potkávám Helen Mirren. Říká cokoliv a já si plynule ucvrkávám. Její muž, co dostal těch pár Oscarů, nám dvě hodiny vypráví o filmařině. Pak přijde Paul Haggis, co taky dostal jak jinak než pár Oscarů, a taky vypráví pár hodin o filmařině. Pak dorazí Billie August, takovej týpek, co natočil biják s Meryl Streep. Zase vypráví, no jasně, že o filmařině. Korunuje to Nicolas Winding Refn, režisér snímku Drive. Přijde v županu i na tiskovku a říká, že ho nejvíc baví násilí.

Pak jsme jeli nějakou jakože luxusní dodávkou na VIP večeři. Já vyprávěla o tom, že bych chtěla mít jachtu a na tu si pozvat spoustu chlápků, po vzoru Di Capria a jeho nahatých modelek. Ale že bych ty chlapy nevybírala podle vzhledu. Že nejsem povrchní přece. Vybrala bych si tlustý, chlupatý chlapy s dočista malým penisem. Myslela jsem si, že bavím kamarády. Jaké překvapení, když jsem zjistila, že to na druhé straně dodávky poslouchal Jeremy Irons, Danny de Vitto a Tim Robins.

Další den jsem to napravila pokecem s Timem a Jeremym o Shakespearovi. U bazíku.
Skutečnost: Bohužel. V tomto paragrafu jsem nepřeháněla. O co hůř. Tu historku v dodávce slyšel i Paul Haggis. Vzhledem k tomu, že nikdo nechtěl na mou imaginární jachtu, znamená to jediné.

Rihanna. West Hollywood. Šla jsem z večeře, nějaká blyštivá holka vylezla z obrovskýho auta a všichni si ji fotili. Odkrkla jsem si, za pět minut zalezla do pyžama a šla spát.

Anne Hathaway. Thajská restaurace. Je to příšerně pálivý a těhotná Anne se usmívá jak sluníčko.

Hodiny cvičení. Amy Adams, Kate Hudson, Reese Whitherspoon. Jennifer Garner, Rosie Huntington Whitley a spoustu lidí, co maj miliony followerů, a já nemám tucha, kdo jsou. Za Amy jsem musela jít. Říct jí, jak jí zbožňuju. Popřála mi spoustu štěstí, říkala, ať se hlavně obklopuju pozitivníma lidma. Prej: „Sorry Alino, su upocená, ale těším se na viděnou!“

Jo, počkejte, já jsem chtěla americky přehánět! Moje nejlepší kamarádka Milla Jovovich si povídala s Lilly Collins a zvaly mě k nim na barák. Skutečnost: Minuly se o pět minut. Řekly mi: “Hi.“

Sorrentino. Byl usměvavej a představil mě Michaelu Cainovi. Řekl, ať se držím toho svýho učitele herectví. Že přijede na jeho hodiny do Říma. Skutečnost: Nepřijel. Ale objímal mýho učitele Bernarda jako by byl jeho nejlepší kamarád. Pravda je taková, že v Hollywoodu není nikdo s nikým nejlepší kamarád, ale všichni o tom tak mluví, a chovají se tak.

Nevím, jestli mluvit o Emě Stone, Spielbergovi, o tom, jak jsme pařili s režisérem True Detective. Jestli zmiňovat ty castingový režiséry, jejichž film zrovna dostal Oscara a oni mi řekli: „Great job, Alena. I couldn’ t tell at all you are not American.“

A ještě než jsem vůbec dostala vízum, tak jsem dostala nabídku hrát detektivku v Canadě. Psal to tým Homelandu. Bylo to jak ze snu. A pak ten projekt po sedmi letech bouchl. Ha! Rusku v New Yorku jsem málem hrála. Taky z toho sešlo. A sakra. Mluvím o skoropřítomnosti mého hvězdného třpytu a ne o celebritách. Chlubím se vlastním skoropeřím! To se přeci nesluší. A navíc jsem zas zapomněla přehánět.

Producent filmů s Leem a Johny Deppem, co bydlí v obrovské vile, kde kdysi žila Ingrid Bergman, nás u sebe v obýváku seznámil s dalším Oscarovým režisérem. Vykládali o Philipu Seymourovi Hoffmanovi a cpali do nás krevety se šáňěm. No fuj. Ten producent pak pozval mou dvacetiletou kamarádku do New Yorku a na festival do Toronta. Čtyřicátník. Nechce s ní chodit. Prej. Jen si sní chtěl povídat večer v posteli. Prej. Tohle je teprv fuj, viďte?

Stále doufám, že se s tím producentem příště potkám spíš na castingu, až budu ve finálním kole. Nebo že se zas příjde podívat, jak hrajeme na hodinách herectví, a nebude nám jen povídat nekonečný historky o tom, jak dokonale úspěšnej je, a s kým slavným pařil a chodil. Ale ono to v Hollywoodu jinak nechodí. Musíte se kamarádit. Se všema. Po pěti minutách musíte být nejlepší kamarádi. S těma, co jsou zrovna na vrcholu. Samozřejmě.

Skutečnost? Chtěla jsem přibarvovat, ale ve spoustě výše popsaných momentů jsem si opravdu připadala jako ve snu i bez přehánění. Jsou to zážitky, které pro mě byly ještě před pár lety úplné sci-fi!

Teď s menším či větším klidem obrážím castingy v Hollywoodu, ovšem už nezaskočená a nezaslepená hvězdným třpytem (než znovu potkám Jessicu Chastain a budu půl hodiny brečet, že je to znamení).

Pořád věřím, že se stane, co má. Že nalakované historky o celebritách nejsou tím hlavním, co mám ve světě zažít. Věřím, že jde hlavně o inspiraci tím světlem, tou aureolou kolem těchto lidí. Při rozhovorech s nimi jsem zpravidla cítila pokoru. Taky jsem si poslechla milion historek o odmítnutí. O neúspěchu. O letech usilovné práce. O naději a víře přes všechny nesnáze. A většinou se sobě dokázali zasmát. Většinou.

Hele, a víte, co je vůbec nejlepší? Nejlepší je, když máte takový kamarády, kteří jsou doopravdy kamarádi. Třeba ne “nejlepší” (spíš opravdu nejlepší). Třeba ne Oscaroví (zatím). Třeba ne světově hvězdní (zatím). Opravdoví!

Například jsou: nejtalentovanější, nejinteligentnější a přitom nejlaskavější herečka v ČR (má nejdražší Hanko Vagnerová, miluju Tě), vyhráli v Česku StarDance (je nejmladší výherce StarDance na světě a já jsem na něj strašně pyšná, ovšem nejvíc si ho cením za jeho elegantní klid, lehkost bytí, spontaneitu a nevídanou vyzrálost), nebo hrají ve Hře o trůny (ten blbeček má úplně nechutný čtverečky na břichu).

A co? Úplně stejně miluju mý kamarády kuchaře, trenéry, uklízečky, kouče, učitele zenu, PR managerky, castingový režisérky, fotografy, modely, scénáristky. Kecáme o ekologii, o veganství, o dokumentech. O uprchlících, o závislosti na pornu, o cestách za duchovnem. O tom, co nás nejvíc trápí. Ač jsou někteří ti kamarádi třeba slavní, bohatí a chtění, tak je mi to úplně buřt, protože jde o to vnitřně obohacující setkání. Je mi jedno, kolik maj followerů, v kolika byli filmech. Nějaký ceny? Bravo, ale vlastně - co na tom? Hlavně, že láska proudí.

Jsem naplněná vděkem. Setkala jsem se s osobnostmi, co změnily tu mou. Ne svým hvězdným třpytem. Ne těmi nádhernými místy, na kterých jsem je potkala. Ale tou krásou uvnitř. Děkuju za to.