Dvě skupinky mladých mužů v uniformách sedí ve dvou řadách naproti sobě a chrlí nadávky nejtěžšího kalibru, kterými haní nejen nepřítele, ale i jejich matky, rodiny a vlast. Tak začíná dramatizace románu významného chorvatského spisovatele a novináře Borise Dežuloviče, nazvaná Generace 91–95, která se s velkým ohlasem hraje na přední záhřebské scéně v divadle ZKM (Zagrebačko kazalište mladih, režie Borut Šeparovič) a která byla letos hostem i na Wienerfestwochen.
Absurdita balkánské války se na jevišti plně projeví v situaci, kdy se obě jednotky (Bosňané a Chorvati) ocitají na frontě a vojáci jsou z taktických důvodů převlečeni do uniforem nepřátelské armády. Dezorientace, strach, že je omylem postřílejí vojáci vlastní armády, znechucení a ztráta povědomí o tom, kde jsou a za co bojují, je vlastní vojákům obou stran, ať už si nadávají do ustašovců nebo mudžahedínů.
Vojáky hrají studenti herecké školy, kteří se narodili během války. Ve druhé části večera se herci představují a z událostí, které proběhly v den narození každého z nich, postupně skládají kroniku pro ně dávno uplynulé války. O to, co a proč se tehdy dělo, se ale v podstatě nezajímají, pošťuchují se jako při nudné školní hodině. Zdánlivě mimoděk si pohrávají s figurkami vojáků, které představují jejich divadelní postavy, a když odcházejí, smetou je všechny ze stolu na zem...
Ti, kteří se narodili po válce Vlna divadelního zájmu o téma balkánského konfliktu v Chorvatsku s sebou přinesla několik inscenací, jimž je společná snaha podívat se na tuto dobu nikoli už z hlediska konkrétních válečných křivd či hrdinských činů, ale pojmenovat její dopad na válečné a poválečné generace. Kromě úspěšné Generace 91 –95 zaznělo toto téma výrazně i v inscenaci Černoch Národního divadla z Rijeky. Také v tomto případě jde o dramatizaci, tentokrát románu Tatjany Gromačové, jednoho z klíčových děl chorvatské „ztracené generace“ mladých lidí, kteří dospívali za války. Život na chorvatské vesnici před válkou, během ní i bezprostředně po ní je zde viděn očima školačky. Kontrast mezi přímočarou naivitou dětského vyprávění a otřesnou skutečností, která se popisuje, byl již mnohokrát s úspěchem použit (připomeňme aspoň íránsko-francouzskou Persepolis), inscenace režiséra Tomi Janežiče ho akcentuje i výtvarným řešením – segmenty výpravy působí jako stavebnice, z níž se skládá scéna k jednotlivým výstupům. Vynikající, nepodbízivý výkon hlavní představitelky, prosté jevištní prostředky a působivě vystavěný příběh se v závěru složí v emotivně silné svědectví o nesmyslnosti války, která rozvrátila život vesnice a udělala ze sousedů nepřátele.
Divadlo ZKM se na přehlídce představilo i dvěma inscenacemi reagujícími na problémy chorvatské současnosti – inscenace Garáže (režie Ivica Buljan, ve spolupráci s newyorským divadlem La Mama E. T. C) je černý a hořký příběh desetiletého boxera; inscenace Mohla by to být moje ulice (režie Anica Tomičová) vznikla na základě skutečné události, kdy byl v Záhřebu skupinou svých vrstevníků ubitý k smrti šestnáctiletý chlapec. Stala se (i díky rockové hudbě) kultovním generačním představením, kde je bouřlivá reakce obecenstva nedílnou součástí divadelního zážitku. Chorvatské divadlo je pro nás, Středoevropany, poměřující dílo dokonalostí formy a ošívající se při sebemenším náznaku patosu, divadlem živelným, kde emoce a apelativnost sdělení místy dostávají přednost před formálním dotažením jevištního tvaru. Síla inscenací, ukázaných na přehlídce, spočívala především v tom, že to bylo divadlo, které žije životem své země a doby, je nezaměnitelné a rodí se z potřeby něco podstatného sdělit.
O autorovi| KAMILA ČERNÁ, Autorka je divadelní kritička
