Astronom a alchymista Tycho Brahe v roce 1572 sledoval výbuch supernovy. Jeho pozorování zásadně změnilo tehdejší představy o vesmíru. Alchymista zvedl hlavu od esoterických knih, protáhl se a rozhlédl se po laboratoriu. Jeho pomocník poháněl měchy a rozfoukával jimi plameny, které zahřívaly tyglík s několika kapkami roztaveného drahého kovu. Na jiném místě další sluha pozoroval elegantně zakřivený skleněný alembik, tedy destilační nástavec, ze kterého crčel tenký pramínek světle žluté kapaliny. Ale už nastal čas večeře a náš alchymista nebyl vyčerpaným hledačem pravdy – nepracoval pro svůj denní chléb, ale pro vědění.
Pětadvacetiletý Tycho Brahe byl členem nejmocnější rodiny v Dánsku té doby. Jeho příbuzní ovládali celé království a „drželi v hrsti“ samotného krále. Tychonova laboratoř se nacházela ve sklepení kláštera Herrevad, paláce jeho strýce – v celé severní Evropě v 16. století panovníci a mocní dvořané odebírali kláštery církvi a měnili je na svá sídla.
Tycho se velitelsky rozhlédl – všechno se zdá být v pořádku. Když vystoupal po schodech do přízemí, musel si přitáhnout plášť k tělu, jak jej udeřil mrazivý večerní vzduch. Po několik dní panovalo vlhké, na tuto roční dobu neobvykle teplé a oblačné počasí, dnes večer byla ale obloha jasná a třpytivá. Tycho letmo pohlédl vzhůru a užasl. Úžas je vlastně slabé slovo – to, co Tycho Brahe toho večera dne 11. listopadu 1572 uviděl, změnilo jeho život. Ještě důležitější je, že to navždy změnilo náš pohled na nebe a porozumění lidstva vesmíru.
Téměř přesně nad hlavou spatřil oslnivý světelný bod. Ležel v souhvězdí Kasiopeje, pětice hvězd uspořádaných do tvaru písmene W, která prý představuje dávnou etiopskou královnu. Ale nový objekt tyto dobře známé hvězdy hravě zastiňoval. „Byl jsem ohromený a jakoby naplněný úžasem a omráčený,“ vzpomínal později, „Ta neuvěřitelná věc mne uvedla do takového zmatku, že jsem začal pochybovat o svých vlastních očích.“ Obrátil se proto na svého sluhu, který šel za ním, a přikázal mu, aby upřel svůj pohled k nebi. Shodli se, že jim nad hlavami plane jasná hvězda, avšak panovačný Tycho byl možná příliš zvyklý na sluhovo „ano, pane“; zastavil proto kolem projíždějící vůz a otázal se venkovanů, kteří na něm jeli. „Ti lidé vykřikli, když spatřili tu velkou hvězdu, jakou dosud nikdy neviděli.“ Nová hvězda udeřila do samých kořenů vědy. Tycho žil v době, kdy vzdělanci věřili v učení Aristotela a Ptolemaia, kteří tvrdili, že Země je středem vesmíru, kolem kterého krouží Měsíc, Slunce, planety i hvězdy. Mikuláš Koperník nedávno vyslovil názor, že centrální pozici namísto Země zaujímá Slunce
Ale i ti astronomové, kteří hloubali nad Koperníkem, stále následovali Aristotela v jednom z klíčových bodů jeho učení: existuje zásadní rozdíl mezi tím, co se děje na Zemi, a děním na obloze. V našem bezprostředním okolí se věci mění a rozkládají, naproti tomu nebesa jsou dokonalá: hvězdy a planety putují navěky po předurčených drahách. Nic ve vesmíru se nemůže jakkoliv měnit.
Najednou tu ale byla změna na obloze, která byla naprosto očividná. Existovalo pouze jediné vysvětlení, které nebylo v rozporu s Aristotelovým dogmatem: to, co vypadá jako hvězda, se ve skutečnosti nachází v zemské atmosféře s jejími proměňujícími se oblaky, duhami a dalšími meteorologickými jevy.
Tycho se rozhodl tuto věc prověřit. Ačkoliv se v té době zabýval především alchymií, srdcem byl astronom – alchymii dokonce nazýval „pozemskou astronomií“, protože věřil, že chemické pochody, které syčí a dýmají v jeho baňkách, jsou zrcadlem vzájemného působení planet a hvězd.
Knihu Heather Couperové a Nigela Henbesta nazvanou Dějiny astronomie vydalo nakladatelství Euromedia. Text vybrala redakce Lidových novin.
