Teprve v tomto okamžiku se ale ukáže, zda je nejstarší tuzemská politická strana životaschopná. Má nějaký program? Od nového vedení jsme slyšeli cosi o zrušení karenční doby na nemocenskou a výstavbě bytů pro mladé, kterou by mohly zajišťovat obce. Možná na to leckdo uslyší, ale je to zoufale málo. Stejně tak zoufale vypadá útěk od minulých vlajkových priorit: kvót pro ženy, inkluze, školek pro dvouleté a celkový odklon od vzhlížení k západoevropským pobratimům.
Příkladem hodnotového zmatení strany je nešťastné chování minulého předsedy Bohuslava Sobotky. Muž, který stál v čele vlády i strany, určitě měl na sjezdu vystoupit. A lhostejno, zda by se prezentoval „jen“ obhajobou svého minulého počínání, anebo pokusem o zhodnocení dobrých i špatných kroků. Svou nepřítomností jen umožnil stranickým „přátelům“ pohodlně se vylhat ze spoluzodpovědnosti nad uplynulými roky. Za všechno dnes může slabý Sobotka, ale že by někdo rozebíral, proč tohoto předsedu strana tak manifestačně volila, toho se asi voliči nedočkají.
Přerušený nedělní sjezd nebyl programový, nicméně vyhodnotíme-li střízlivě, co jsme kdy od dvou nových šéfů ČSSD slyšeli programového, pak se můžeme bez velkého rizika pustit do prognózy: ČSSD se napříště bude orientovat podle toho, „co by lidé ještě asi rádi slyšeli“. V dnešní době to stranu nepoškodí, ale na dlouhodobé přežití to stačit nebude.
Situace tradičních stran je ošemetná, ani pobyt v opozici z nich nedělá automaticky favority následujících voleb, jako dosud vždy. Proto se ozývá tolik hlasů žádajících účast ve vládě. Jenže ani ta sama o sobě nic nezajistí, proto se můžeme obávat ještě razantnějšího populismu. Inu trumfnout Andreje Babiše či Tomia Okamuru bude vyžadovat slušnou dávku cynismu a osobní angažovanosti. Socialisté nám zatím ukazují jen to, že jsou dílem naštvaní a dílem vyděšení. A jestliže předseda mnoho osobního kouzla nenabízí, je zřejmé, že mužem na vzestupu je první místopředseda.
