Shodu nalezly koaliční strany teprve ve středu, až na třetí pokus a není pochyb o tom, že se o tuhle vládní předlohu ve sněmovně strhne pořádná bitka. Námitka, že stát zavádí novou dávku, je namístě – s vymáháním výživného si dlouhodobě neví rady, a tak fakticky rezignuje a za neodpovědné rodiče zaplatí. To není zrovna pobídka pro krkavčí rodiče, které se o potomky odmítají starat. Navíc se vláda ohání poněkud fantasmagorickou představou, že se jí ze zálohově vyplaceného výživného podaří vymoci deset procent podle vzoru Rakouska. A ono u nás vymáhání funguje jako v Rakousku? Nefunguje, takže tři procenta budou blíž pravdě.
Je tu samozřejmě velmi silný argument, že jde především o prospěch dítěte. Ano, žádné dítě nemůže za své rodiče a nemělo by být postiženo tím, že jeden z nich je lempl. Řekneme si: Budeme bránit zájem dětí. Jenže ho budeme bránit zas jen rozhazováním peněz, a ještě podivným. Co si pomyslet o tom, že pokud stát shledá, že nebude moci výživné z dlužníka „vyrazit“, s vyplácením přestane. To je sice racionální, ale zjevně to těm nejhůř postiženým dětem nepomůže. Pokud má samoživitelka dítě s otcem, na kterého je pět exekucí, výživného od státu se jí stejně nedostane. Že by renonc? Nikoli.
Současná vládní garnitura v čele s ČSSD si myslí, že vše je řešitelné pouhým rozdáváním peněz. Viz školní obědy zdarma. Někdo zjistí, že existují školáci, jejichž rodiče jim nezaplatili obědy, prý si je nemohou dovolit. A tak se vymyslí program obědy zdarma. Nikdo už nezkoumá, jestli jsou sociální dávky, které rodina dostává, využity racionálně, zda si rodiče nekupují hlavně cigarety, chlast či drogy a v jakém prostředí a k jakým hodnotám děti vedou.
Vymyslíme „dávku“, která „vše“ vyřeší. Že to není pravda, je zjevné. A že největší dluh státu vůči dětem z rodin špatně fungujících či sociálně handicapovaných má na svědomí právě OSPOD neboli státem zřízená „sociálka“, též. O její dysfunkčnosti, alibismu a lhostejnosti nás často informují média. Nám ale může být jedno, zda jsou úředníci líní, nebo se bojí jít do konfliktu s agresivními rodiči, výsledkem je, že stát často selhává. Navíc vytváří v lidech mylný dojem, že on je tu vždy proto, aby se postaral, podobně jako hyperprotektivní matky.
Podobným způsobem jako tyhle starostlivé nešťastnice vychovávají drogově závislé i stát si vychovává příjemce dávek. Protože kde je nabídka, vynoří se i poptávka. Dlouhodobý celospolečenský efekt podobných opatření nikdo nezkoumá, sahá totiž za horizont jednoho volebního období.
