Jsou tedy výše jmenovaná města ovládána nějakými zlými duchy, kteří vymýšlejí nesmyslné zákazy? Nikoli, zákazy posedávání, jakož i další série městských vyhlášek směřujících k nejrůznějším omezením činností na veřejných prostranstvích (například konzumace alkoholu) mají většinovou podporu místních obyvatel.
Zbláznili se tedy tito obyvatelé či propadli kolektivnímu totalitarismu? Stěží. Jen si municipality ani obyvatelé nevědí rady s těmi jedinci, kteří pořádají na ulici diskotéky, grilování či se jen dobře a hlasitě baví do té míry, že ostatním velmi ztěžují život. Je pěkné, že Ústavní soud má za to, že veškeré přestupky proti veřejnému pořádku mají být řešeny dle stávajících předpisů. Jaký asi preventivní vliv bude mít pořádková pokuta pro někoho, kdo má na hrbu deset exekucí a bez sociálních dávek by nepřežil? Takový člověk se pokutám už jen směje. Město je bezmocné.
Nelze se horšit na Ústavní soud za to, že vykládá ústavu, ale ani na města, která se pokoušejí řešit problémy přerůstající jejich možnosti i rozpočty. Situace se jeví jako neřešitelná. Jednotlivá města se čas od času pokusí „sesmolit“ vyhlášky, aby ukázala svým občanům, že na ně nekašlou, a ministerstvo a soudy je následně zruší jako nepřijatelné. Problém se tím ovšem neodstraní a napětí mezi obyvateli jen narůstá.
Svým způsobem jsou to konflikty budoucnosti, obyvatelé rezidenčních čtvrtí bohatých měst budou „válčit“ proti nadměrnému hluku z turistů, zábavních podniků a nekončících módních výstřelků. Ti z chudých lokalit budou bránit „jen“ svůj klidný spánek a nárok na to, aby si mohli odpočinout před tím, než půjdou do práce. Je to přízemní a málo vznešené? Určitě, ale je to nemenší lidské právo než hlučet, popíjet a dělat si dobře na úkor klidu ostatních.
