Přinejmenším z hlediska času, který si pro sebe okupoval, nepochybně. Protikandidát mu to též velmi usnadnil defenzivními odpověďmi tohoto druhu: „Přejme si vše dobré a pokračujme v diskusi.“
V první hodině to chvílemi vypadalo, jako když Zeman je moderátorem, Václav Moravec jeho asistentem a Karel Schwarzenberg sedí na zkoušce. Nicméně po celou dobu protikandidát zachovával stoický klid a nenechal se vyvést z míry. A to i v situacích, kdy de facto popíral svá předchozí prohlášení. Jestli v minulosti pro LN na adresu pana Fuksy a jeho trafiky řekl: „A bylo snad o něm známo, že by byl odborníkem na letectví?“, v televizním duelu jej už jen hájil a spatřoval v trafikách pouhé „posílení partnerských vztahů“. Miloši Zemanovi se kromě tohoto povedl ještě jeden zásah, a to v okamžiku, kdy poukazoval na láci protivníkova gesta – neúčasti při hlasování o důvěře vládě. Vzhledem ke kandidátovým řečem o loajalitě („bídný je nesolidární ministr“) byla okatá snaha distancovat se od vlády Petra Nečase asi nejtrapnějším momentem ve Schwarzenbergově vystoupení.
ČTĚTE TAKÉ: |
To Miloš Zeman těch trapných okamžiků měl vícero, třeba když soustavně urážel moderátora, různě jej peskoval a poučoval: „Čím více času strávíme vašimi komentáři, tím méně času zbude na nás dva.“, „Vaše poznámka byla jako obvykle vtipná a jako obvykle od věci.“, případně: „Potlesk přerušil váš slabý hlas.“ Moderátor byl patrně zastrašen, protože se nijak výrazněji proti takovému stylu nevymezoval, asi z obavy, že by si vykoledoval nejspíš zas jen nějakou další urážku.
Mluvící fíkus
Po celou dobu se Miloš Zeman ostatně tvářil, jako kdyby debatu pořádal on, svému oponentovi třeba předem „dovolil“ reagovat na svůj útok, případně udílel slovo. Všechny tyhle projevy „nadřazenosti“ doprovázel zemanovskými triky. Větou „nikdy jsem vaši češtinu nezpochybňoval“ uvedl údajný citát svých rakouských přátel o tom, že protikandidátovi není rozumět ani v němčině. Nebo zcela v duchu prezidentova protiemigrantského výroku vyzdvihoval své rozhodnutí neemigrovat: „Proč bych já odcházel, ať oni odejdou.“ Pochopitelně divákům neřekl, že protikandidát neodešel z vlasti v dospělém věku a dobrovolně.
Miloš Zeman využil všech možností a schopností, aby svého konkurenta po svém převálcoval. Povedlo se mu to? To je otázka. Spíš utvrzoval už přesvědčené, protože ve vícero otázkách jen zopakoval, co jsme od něj předešle slyšeli. Třeba o opoziční smlouvě vysloveně lhal, když ji přirovnával k menšinové vládě obvyklé v evropských demokraciích, ale to už též rozhlašoval. Nicméně věcně kromě zmíněných dvou případů svého protivníka nenachytal a v debatě o zamýšlených prezidentských aktivitách a záměrech nepřesvědčil. Třeba ve sporu o to, zda být mluvícím „fíkusem“ prezidentem aktivistou je méně pokrytecké než se pokoušet o méně nápadné, ale efektivnější neveřejná vyjednávání. Otázka referend a přímé demokracie zas odhalila Zemanův populismus. Odvolávání poslanců je věc nevídaná, destabilizovalo by zcela politický provoz v zemi.
Z hlediska voličských skupin asi oba kandidáti naplnili očekávání. Schwarzenberg se nenechal vyvést z míry, častým protivníkovým rýpáním čelil ironickým úsměvem. Miloš Zeman debatu pochopil jako příležitost „prosvištět“ všechna témata, která mu, jak počítá, mohou přinést body. Takže kromě Benešových dekretů, konkurentovy emigrace a účasti ve vládě jsme slyšeli narážky i na protivníkovu lenost či účast v současné vládě. Mimochodem, v okamžiku, kdy opakovaně a stejnými slovy Miloš Zeman oslovoval protivníka jako prvního místopředsedu Nečasovy vlády, nejeden posluchač měl pocit, že o svých příznivcích asi nesoudí nic pěkného, když jim své „poselství“ takto vtlouká do hlav. Nevíme, zda tímto způsobem dokáže Zeman přilákat nové voliče, ty stávající jistě utvrdil v tom, že protivníka převyšoval, je jediným ochráncem národních zájmů a že bude vládu patřičně dusit.
Těm, kdo pamatují premiéra Miloše Zemana, debata přivodila nepěkné deja vu, například když bohorovně známkoval „to je drobný až střední nedostatek“ nebo když se zajíkal samolibostí nad tím, jak pěkný příklad vymyslel s označením premiéra za debila. V okamžiku, kdy byl pan Zeman konfrontován s tím, že o Senátu mluví každou chvíli jinak, jednou by jej zrušil, podruhé posílil pravomoci a regionalizoval, se „hladce“ a bez uzardění z trapného momentu vylhal. Moderátor mu nijak nevzdoroval, a tak pouze kritickým posluchačům, kteří tohoto kandidáta nepamatují v aktivní politice, muselo být jasné, že od prezidenta Zemana bychom konzistentní názory čekat nemohli. Ano, to byl Miloš Zeman jak ho známe, pro vtip je ochoten udělat cokoli a pro pocit převahy se pokusí urazit a ponížit každého, kdo se namane.
Dvě prezidentské tradice
Televizní debaty volby nerozhodnou, vliv počasí na volební účast bude asi vyšší, přesto si zaslouží pozornost, jakým způsobem se nám uchazeči prezentují a čím doufají oslovit příznivce jiných kandidátů. Jeden při vědomí svého handicapu – řečové vady – sází na zdrženlivost a druhý se snaží své vyjadřovací schopnosti pochopitelně maximálně využít. Karel Schwarzenberg je programově antinacionalistický, zatímco konkurent své češství vystavuje, jako by se k němu roky usilovně dopracovával a byla to jeho osobní zásluha. Asi zůstane při tomhle rozdělení rolí s tím, že když Zeman takhle „jede“, věří ve své přiblížení k Hradu. Kam ovšem dojede, je velmi sporné, zvláště bude-li v následujícím týdnu svá prohlášení přiostřovat či dokonce gradovat.
Daleko víc než otázkou přesvědčení bude volba přihlášením se k jedné z prezidentských tradic. Té klausovské u Zemana a havlovské u Schwarzenberga, proto se mnozí před definitivním rozhodnutím kroutí, jako by jim trhali zuby bez umrtvení.
