V tomhle punktu je velmi zajímavý a patrně správný postřeh průzkumníků: máme-li čtvrtinu nerozhodnutých voličů a zajímá-li program či kandidátky nebo integrita politické strany jen menšinu, pak kampaň hraje daleko větší roli, než si sami jako voliči připouštíme.
ZVĚŘINA: V hadici to není. Negativní kampaně fungují jen velmi omezeně |
Kampaň je vedena sliby ohledně růstu platů, důchodů, minimální mzdy a zároveň snižování daní i státního dluhu. Kdo z téhle kombinace cítí rozpor, je za rýpala, je přece před volbami a ekonomika „šlape“. Jako nejjednodušší se fakticky jeví vyhovět nejčastějšímu požadavku: zbavit republiku uprchlíků. V okamžiku, kdy tu žádní nejsou, je to snadné, a pokud bychom měli těm zemím, které uprchlíky přijímají, platit, i celkem spolko rozumné řešení. Těžko si lze představit demokratickou politickou reprezentaci, která ignoruje nejsilnější přání voličů (i kdyby bylo sebeodpudivější). Při tomhle výčtu priorit se pamětník nemůže zbavit pocitu, že strany jen sklízejí, co zasely, když voliče soustavně zahrnovaly přehnanými sliby či očekáváními a vyhýbaly se méně příjemným otázkám a úkolům. To poslední platí i pro politické nováčky.
Je-li roztříštěna poptávka po volebních prioritách, je stejně roztříštěna i představa ideálního vládního týmu, myšleno ideální koalice. Po volbách pak dospějeme k vládní koalici, která může vadit i skoro třem čtvrtinám voličů, tedy pokud by nám vládla z dnešního pohledu nepravděpodobná koalice ANO a TOP 09. Avšak i u té nejméně konfliktní varianty, kterou je (podržte se!) jednobarevná vláda ANO, by se cítilo nespokojeno 54 procent voličů.
Naše nezřetelné priority zkrátka povedou k tomu, že ani po volbách nezavládne konsenzus. V dobách bezprecedentní prosperity nezískáme ani zdání, čeho jsme dosáhli již kolikrát, i když jsme měli daleko méně peněz.
