Dokázat, že výrobky firem napojených na čínskou vládu jsou zneužitelné, či dokonce zneužívané ke špionáži, je problém natolik subtilní, že na něj politici nestačí a musejí se spoléhat na experty. Nehledě na to, některá podezření jsou prostě nedoložitelná. Nelze například dokazovat domněnku, že „nezávislé“ čínské firmy mateřské vládě odmítnou spolupráci jen proto, aby chránily data cizích vlád či jednotlivců daleko na Západě. Známe osud prezidentova poradce pana Jie a nepochybně jej zná i vedení těchto firem, které má s praktikami čínské vlády bezprostřednější zkušenost. A jak víme od Henryho Davida Thoreaua: „Někdy je domněnka velmi důležitá. Například když najdete v mléce pstruha.“
Skandál jménem Huawei: tažení proti čínskému gigantu spustilo varování spolku ‚pěti očí‘ |
Pokud jde o bezpečnost státní infrastruktury, pak by měl jeden pstruh v mléce stačit k opatrnosti. To znamená nejen – jak žádají prozíravě lidovci – změnit promptně zákon o veřejných zakázkách, vyčistit ministerstva od „prašivého“ tovaru, ale též pořádně prověřit všechny soukromé firmy, které se podílejí na budování technologických či jiných státních systémů, zda nejsou někde s těmito firmami zaháčkovány.
Není to záležitost technologická, ale čistě politická, zkrátka si musíme položit otázku, zda chceme pominout riziko, že umožňujeme cizí mocnosti, aby nás za určitých okolností mohla „vypnout“, nebo třeba „jen“ vydírat, chcete-li – vyjednávat. Přehnané? Možná. Jenže prozíravý stát nesmí ani takovou možnost dopustit. Spoléhat se při nákupu strategických technologických celků pouze na volnou soutěž znamená koledovat si o to, že nás někdo velice ošklivě napálí.