Do rady veřejnoprávního rozhlasu byl zvolen poslanec ČSSD Vítězslav Jandák, bývalý neblaze proslulý ministr kultury, který jistě není nezávislým a nepolitickým odborníkem. Pokud by chtěl někdo poukazovat na to, že se vzdal svého poslaneckého mandátu a vykládat to jako oběť, pak se mýlí, pan Jandák má mandát jen do října a na příští sněmovní období o jeho kandidaturu nestála ani ČSSD. Straníci tedy spojili příjemné s užitečným a opatřili svému pobratimovi trafiku. ČSSD tak získává dva naprosto veřejné agenty v rozhlasové radě, vedle poslance Jandáka je to ještě Petr Šafařík, který podával důvěrná hlášení premiéru Sobotkovi o průběhu jednání rady.
Je zřejmé, že svého kolegu v tajné volbě podpořili poslanci více stran na základě dohody, z čehož můžeme poměrně důvodně vyvozovat, že i ostatní zvolení členové jsou favority, patrně jiných politických stran, avšak zatím nebyli dekonspirováni. Tato skutečnost není žádným epochálním odhalením, ale již dlouhé roky holou realitou.
Proč sněmovna na dohled od voleb tak otevřeně zpochybňuje politickou nezávislost rad veřejnoprávních médií? Je to prosté, betonuje pozice. ČSSD tváří v tvář volebnímu debaklu usiluje o pojištění vlivu na veřejnoprávní média i po volbách ao to, jak to vnímá volič, se pranic nestará. To ovšem jen dál podkopává důvěru voličů – jak v tuto stranu a její férovost, tak v rady veřejnoprávních médií. Regres lze zastavit jen sebeomezením poslanců, jehož ovšem není žádná ze stran schopna, protože jsou uhranuty pomyšlením na vítězství ANO, čímž ovšem tomuto hnutí jen nahánějí další voliče.
Všechny pokusy o změnu mechanismu volby rad byly odráženy tím, že jsou nedokonalé. Otázka je, jak dlouho lze držet status quo s tím, že je nejlepší.
