Máme lokální epidemie připisovat klesající proočkovanosti? Nikoli absolutně. Tento argument neobstojí ve světle faktu, že onemocnění jsou v posledních létech zpravidla importovaná, a ve světle skutečnosti, že poslední opravdu velkou epidemii prodělala republika počátkem 90. let, kdy tu odpírači očkování nemohli žádného významného počtu dosáhnout. Ostatně sami hygienici (například ve zprávě o ústecké epidemii) poukazují na to, že populace je proočkovaná. Prohlášení některých lékařů tedy můžeme mít za vlastní PR (zejména u pana náměstka ministra zdravotnictví Prymuly).
Při dnešní situaci ve světě, kdy se třeba sousední Německo potýká s milionem migrantů, jejichž primární starostí není, aby měli v pořádku „očkovací průkaz“, a očkování tu není navíc povinné, je nezvratné, že se nám podobné epidemie nevyhnou. Češi milují cesty do exotických destinací, takže sami se na množení podobných kalamit budou též aktivně podílet.
Aby bylo jasno, nikdo nemůže na základě těchto údajů tvrdit, že očkování je k ničemu, právě naopak. Můžeme mít za prokázané, že proočkované populace trpí nemocí daleko méně a též poškození z nemoci hrozící jsou méně častá. Nicméně způsob, jakým se v Česku „bojuje“ proti odpůrcům očkování, je kontraproduktivní. Pokud se vakcinologové chtějí stát úspěšnými při přesvědčování, měli by brát v úvahu psychologii a nezesměšňovat veškeré námitky proti očkování. Tímto postupem dosáhnou jediného: z pochybovačů vyrobí zaryté odpůrce. A netýká se to jen spalniček, výskyt černého kašle a dalších „spolehlivě“ proočkovaných nemocí je sám o sobě dost hlasitou námitkou. Čím častěji se budou epidemie vyskytovat, tím budou pochyby silnější.
