Soud vyhověl stěžovatelům ve dvou bodech, za prvé zrušil nesmyslnou trestnost situace, když člověk po požití návykové látky poškodí sebe. To znamená, že například opilci, který se vrací z hospody na kole a pádem do příkopu si způsobí zlomeninu, by hrozil ještě další postih.
Vzhledem ke skutečnosti, že neúspěšní sebevrazi u nás do vězení neputují, je názor soudu i senátorů v souladu též se zdravým rozumem, a tedy nikdo z nás nepatří státu, aby ho tento za poškození „svého majetku“ mohl popotahovat. Druhým bodem, kde senátoři „zvítězili“, jsou společenské akce určené i dětem.
Soud vypustil ze zákona slovo převážně, a zúžil a zpřesnil tak vymezení akcí, kde se nesmějí podávat alkoholické nápoje pouze na vysloveně dětem určené programy. Zde soud „stěžovatelku“ solidně vyplísnil za argument o tradiční konzumaci alkoholu citátem soudce Olivera Wendella Holmese: „Je odporné nemít žádný lepší důvod pro právní pravidlo než to, že bylo předepsáno již v časech Jindřicha IV. Je ještě odpornější, pokud základy, pro něž bylo předepsáno, již dávno zmizely, a toto pravidlo přetrvává jen ze slepé imitace minulosti.“
V otázce zákazu kouření v restauracích brněnští soudci nepovolili a zákaz nadále platí. Dokonce se vyslovili v tom smyslu, že stavebně oddělené kuřácké prostory v restauracích jsou jednoznačně horším řešením pro zdraví obsluhy i nekouřících návštěvníků. Pět soudců společně a jeden individuálně ale podali disentní stanovisko proti absolutnímu zákazu kouření v restauracích. Považují jej za neústavní, čímž říkají, že většina kolegů soudců se mýlí. Když k tomu přidáme fakt, že v nálezu je výslovně řešeno, že stávající způsob regulace kouření není zdaleka jediný možný, pak je jasné, že nález se zákonitě stane studnicí argumentů pro poslance, až jej za pár dnů začnou znovu projednávat. Bez ohledu na to, zda jsou zastánci či odpůrci zákazu kouření.
