Čtyři dny po návratu z Himálaje si v jednom pražském vinném sklípku pochutnával na rulandském a hýřil výtečnou náladou. Jak by ne, minulou středu po obdivuhodném sólovýstupu stanul Radek Jaroš (45) na osmé nejvyšší hoře světa Manaslu a znovu se přiblížil svému cíli, podívat se na svět ze všech čtrnácti osmitisícovek.
* LN Na vrchol jste došel v den vašich 45. narozenin. Jednalo se o náhodu, anebo o plánovaný počin?
Trochu málo jsem té náhodě pomohl. Podle předpovědi mělo být asi pět dnů hezké počasí, tak jsem si cestu na vrchol naplánoval právě na 29. dubna.
* LN Přitom stačilo málo a expedici jste kvůli problémům se zubem ukončil ještě dříve, než de facto začala. Asi jste trochu zalitoval, že jste před odletem nenavštívil zubaře, ne?
Já k zubaři chodím pravidelně, ale tentokrát jsem to nějak neřešil. Navíc jsem si ke všem lékům, které jsem s sebou vezl, zapomněl přibalit právě antibiotika na zuby.
* LN Jak dlouho vás neposlušný zub trápil?
Cestou do základního tábora jsem ho jednoho večera slabě pocítil, jenže druhý den jsem se už bolestí mohl zbláznit. Polykal jsem snad osm druhů prášků, všechny ale byly zoufale špatné. Tak jsem měnil s Američany, Španěly i Rusy piva za prášky. Španělský doktor mně pak dáseň rozřízl a bolest se aspoň trochu zmírnila. V dalších dnech už jsem si pusu řezal sám...
* LN V základním táboře jste se prý také dozvěděl smutnou zprávu, že na Annapurně zahynul Martin Minařík, s nímž jste dříve také lezl. Jak na vás tahle zvěst zapůsobila?
Vybudila ve mně jakousi ostrahu a rozvahu. Už loni na Makalu smrt jednoho Španěla, kterému jsme se Zdeňkem Hrubým pomáhali, znamenala obrovské varování. Vážil jsem pak každý krok. Na Manaslu jsem dostal SMS, na níž byla poslední zpráva od Martina. Psal, že už nemá sílu prošlapávat cestu...
* LN Do stěny Manaslu jste nastoupil sám, anebo jste s některou z expedic spolupracoval?
Většinou jsem se tam pohyboval sám. Když jsem vycházel z prvního výškového tábora poprvé nahoru, cesta už byla prošlapaná, protože jsem vyrážel jako poslední. Měl jsem proto trochu špatný pocit, že se jakoby vezu v něčím závětří. Rychle jsem se proto propracoval dopředu a pak jsem se v prošlapávání v hlubokém sněhu střídal se třemi Rusy. Takže jsem měl nakonec dobrý pocit z toho, že jsem si všechno poctivě oddřel. Jeden z Rusů mi pak dokonce děkoval.
* LN Vaše cesty se pak na čas ale rozdělily. Pročpak?
Vybrali si nepochopitelnou a hodně nebezpečnou cestu v lavinovém terénu pod velkými seraky. Já šel radši jinudy. Ve třetím výškovém táboře mně ale jednou pomohli, protože přes noc sníh zavalil můj stan a já nemohl ven. Spali vedle a po mém volání mě vyhrabali.
* LN Na vrchol jste se chtěl ze 4. tábora vydat už o půlnoci. Proč tak časně?
Vrchol byl hodně daleko a já se chtěl bez problémů vrátit. Venku ale zuřila strašná vichřice. V malinkém stanu jsem už cítil klaustrofobii, ale ven se mi strašně moc nechtělo. Nakonec jsem vyrazil až v půl čtvrté. Tak od 7400 metrů jsem šel po docela obyčejném ledu, takže jsem musel dávat hodně velký pozor. Kdybych uklouzl, sjel bych až do základního tábora.
* LN Manaslu prý má dokonce čtyři vrcholy. Bylo obtížné zjistit, který je ten nejvyšší?
V jednu chvíli jsem si myslel, že už na vršku jsem. Fotil jsem, filmoval a říkal si, že vyrazím dolů. Když jsem se ale otočil, vytřeštil jsem oči. Až tam jsem zjistil, že vrchol je ještě asi o sto metrů výš. Hrozila na něm nebezpečná převěj a já si chvíli zahrával s myšlenkou, že už tam nepůjdu. Nakonec jsem tam ale došel a jsem moc rád, že jsem to neotočil. Stál jsem na krásném exponovaném hřebeni a na obě strany jsem se mohl dívat do kilometrových ďour. Strašně rychle mi to tam uběhlo. Krátce po poledni jsem se vydal zpátky a cestou potkal několik zničených stanů a mezi nimi ležela mrtvola. Místo rukou a nohou měla už jen pahýly a bylo jí vidět na mozek... Byl to dost nepříjemný pohled.
* LN To ale na Manaslu nebyl váš jediný kontakt se smrtí...
Když jsem šel nahoru, u třetího tábora jsem viděl vyčerpaného chlapa, který na tom byl evidentně hodně špatně. Tak jsem pro něj šel a s několika dalšími horolezci mu pomohl do tábora. Později jsem se dozvěděl, že umřel...
* LN Před časem jste se nechal slyšet, že vás nebaví lézt ve vysokých horách sám. Nezměnil jste nyní po sólovýstupu na Manaslu názor?
Neřekl bych, že se mi sólový výstup zalíbil. Jednak jsem, myslím, docela společenský člověk, a když navíc nahoru lezete dva, tak je to výhodnější i kvůli vynášení materiálu. Takhle jsem na zádech tahal dobrých 25 kilogramů. Ale k sólovýstupu mě donutily okolnosti. Původně nás mělo jet šest, Zdeněk Hrubý ale kvůli pracovním povinnostem musel zůstat doma a další kluci, který byli na Zdeňka vázaní, si expedici taky rozmysleli. Z faktu, že pojedu sám, jsem moc nadšený nebyl, ale tuším, že mě cosi podobného nejspíš ještě někdy čeká.
* LN Proč myslíte?
Jak bych to vysvětlil... Ono to u nás v horolezectví v něčem funguje stejně jako ve všem. Čím víc toho máte vylezeného, tím jste známější a jste víc vidět. Když jsem se před dvěma roky vracel předčasně zpod K2 kvůli rozdrcenému prstu, kámošovi, který pro mě přijel na letiště, jsem povídal, že z druhé české expedice, která tam v té době shodou okolností působila, mně nikdo neřekl ani ahoj. Tehdy mi odpověděl – co se divíš, jsi velká ryba a český rybník je malej...
* LN Do zdolání všech osmitisícovek vám chybí ještě pět vrcholů. Který přijde na řadu jako první?
Příští rok v tomhle čase pojedu na divokou vodu na Korsiku, tak možná zkusím Gasherbrum I a II. Jsou v Karákóramu, kde sezona začíná o něco později než v Himálaji, tak bych to s tou vodou mohl sladit.
* LN Kdysi jste s úsměvem přiznal, že jste ještě nikdy nenavštívil mytickou horu Říp. Už jste se polepšil?
(rozesměje se) Já už na ni asi nikdy nepůjdu. Sociální demokraté tam pořádají shromáždění a tím tu horu znesvětili. Takže ji z mých plánů škrtám...
***
Nejúspěšnější Češi na osmitisícovkách RADEK JAROŠ – 9 vrcholů: Mount Everest (1998), Kangchenjunga (2002), Broad Peak (2003), Cho Oju, Shisha Pangma (2004), Nanga Parbat (2005), Dhaulagiri, Makalu (obě 2008), Manaslu (2009). JOSEF RAKONCAJ – 8 vrcholů: K2, Lhotse Shar, Broad Peak, Annapurna, Manaslu, Cho Oju, Shisha Pangma, Nanga Parbat. MARTIN MINAŘÍK – 8 vrcholů: Manaslu, Kangchenjunga, Broad Peak, Shisha Pangma, Cho Oju, Lhotse, Dhaulagiri, Annapurna (při sestupu zemřel). ZDENĚK HRUBÝ – 7 vrcholů: Cho Oju, Gasherbrum I, Gasherbrum II, Lhotce, Shisha Pangma, Broad Peak, Dhaulagiri.
Místo rukou a nohou měla mrtvola, kterou jsem míjel, už jen pahýly a bylo jí vidět na mozek... Byl to dost nepříjemný pohled.
Kdo je Radek Jaroš? S horolezectvím Radek Jaroš (nar. 29. 4. 1964) začal v osmnácti letech. Poprvé dal o sobě výrazněji vědět, když vystoupil na šestitisícovou horu Pik Moskevské pravdy. První osmitisícovkou, na níž stanul, byla nejvyšší hora světa Mount Everest (1998). Do kompletní sbírky zlezení všech čtrnácti osmitisícovek mu schází ještě pět vrcholů, o které se v příštích letech chce pokusit. Jaroš nikdy nepoužívá kyslíkové přístroje a preferuje lezení alpským stylem ve velmi malých týmech. Minulý týden se mu povedl sólovýstup na osmou nejvyšší horu světa Manaslu (8156 m n. m.). Letos na jaře převzal Cenu Českého klubu fair play za záchranu třech životů při loňské expedici na Dhaulagiri.
