Papoušci kea patří k nezbedům novozélandské přírody. Dělají kotrmelce, staví se na hlavu, houpou se na pružných větvích jako na houpačce. V novozélandských horách si z lepivého sněhu dokonce válejí sněhové koule, jako kdyby si z nich chtěli postavit sněhuláka.
Žádná z těchto akcí nepřináší papouškovi bezprostřední zisk. Nedomůže se díky ní větší porce potravy, nezvýší si vyhlídky na početí potomků. Přesto věnuje podobným činnostem spoustu času a energie. Zoologové nemohou aktivity papoušků kea označit jinak než jako hru. Keové si hrají, protože je to baví.
Turisté jsou z jejich her někdy zoufalí. To když se jim například papoušek vloupá do odloženého batohu a ukradne jim, jen tak pro legraci, cestovní pas.
Potkani se popadají za břicho potichu Zvířecí hry nejsou nijak neobvyklé. Makaci někdy z čiré radosti předvedou salto vzad. Vědci přistihli pěnice při tom, jak sbírají ze země kamínky, z větve je pouštějí na střechu skleníku a baví se zvonivým zvukem, který vydává kamínek kutálející se po skleněné tabuli. Vlaštovky zase pouštějí z vyvýšených míst pírka a pak se je snaží na jejich klikaté dráze k zemi zachytit v letu do zobáku.
Radost ze hry se u některých savců projevuje „smíchem“. Zvířecí smích nemusí na první pohled a poslech vůbec připomínat lidské hihňání, řehtání či chechot. Například laboratorní potkani vydávají při hře zvláštní vysokofrekvenční zvuky, které lidské ucho neslyší.
Je to obdoba lidského smíchu? Mnohé tomu napovídá. Potkani se rádi nechávají lechtat na hlavě nebo na břiše. Přitom vydávají stejný ultrazvuk jako při hrách.
Další důkazy ve prospěch existence potkaního smíchu podali neurologové. Zjistili, že hlasová centra mozku, která se podílejí na vydávání tohoto zvuku, jsou propojena s centry, v nichž jsou generovány libé pocity uspokojení, vznikající například při uhašení žízně, zahnání hladu nebo při páření.
Zdá se, že potkani při hře skutečně zažívají radost.
Objev potkaního smíchu pomohl vědcům jasněji odlišit skutečné hry, kterými se zvíře především baví, od činností, které se mohou hrám podobat, ale ve skutečnosti je jejich hlavním cílem například prozkoumat neznámou věc.
Definic zvířecích her zformulovali vědci celou řadu. Americký biolog Gordon Burghardt z University of Tennessee v Knoxvillu stanovil pět podmínek, které musí zvířecí chování splnit, abychom je mohli s klidným svědomím označit jako hru.
Musí jít o chování zcela spontánní a zvíře je musí provádět ochotně, samo od sebe. Přitom toto jednání zjevně neplní nějakou funkci, nemá zištný účel. Hra se může podobat nějaké skutečné činnosti, například lovu, ale neprobíhá celá „od A do Z“, může být v některých aspektech přehnaná a v jiných naopak potlačená.
Hra se opakuje s různými obměnami, zatímco „vážné“ chování probíhá víceméně pořád stejně. Hra přichází na řadu, když je zvířeti dobře a nic mu nechybí. Hrát si umějí lidoopi a další primáti a také mnozí savci. Ani o existenci ptačích her se mezi vědci nevedou spory.
Chobotnice proháněly lahvičku Složitější je otázka existence her u vývojově nižších obratlovců – plazů, obojživelníků nebo ryb.
Zdá se však, že ani jim nejsou hry odepřeny. Gordon Burghardt pozoroval ve washingtonské zoologické zahradě želvu kožatku africkou při zvláštním počínání. Tato vodní želva honila po hladině bazénu basketbalový míč, který jí hodil ošetřovatel. Plavala v nádrži dokola a míč před sebou strkala opakovaným „hlavičkováním“.
„Když uvidíte psa nebo vydru, jak postrkují míč, skáčou kolem něj a honí jej tam a zase zpátky, znovu a znovu, pak nemáte problém nazvat tuhle činnost hrou. Kožatka dělala přesně totéž. Její chování vykazuje všech pět základních rysů hry,“ říká Burghardt v rozhovoru pro časopis Scientific American a pokračuje: „Její chování evidentně nemělo nějaký zištný cíl. Bylo očividně zcela dobrovolné a pro želvu příjemné, protože ji k -němu nikdo nenutil, a ona je přesto opakovala. Toto chování se zároveň výrazně lišilo od všeho, co kožatky běžně dělají.“
Podobné aktivity lze pozorovat nejen u želv, ale rovněž u ryb, a dokonce také u některých bezobratlých živočichů.
Jennifer Matherová z kanadské University of Lethbridge přistihla při hrách dvě chobotnice. Na hladině jejich nádrže plavala lahvička od léků. Chobotnice vypuzovaly ze svých útrob proud vody tak, aby jím poháněly lahvičku z jedné strany nádrže na druhou. V přírodě nikdo chobotnice při podobných hrátkách neviděl. Podle Matherové to může být i tím, že tito tvorové jsou neustále ve střehu. Ze všech stran jim hrozí nebezpečí a chvilkové rozptýlení hrou by je mohlo přijít draho. V zajetí se s žádným nepřítelem nepotkají, a tak si čas na hru najdou. Matherová nevylučuje, že chobotnice se v zajetí nudí. Hra se jim pak nabízí jako ideální rozptýlení.
Italská bioložka Elisabetta Palagiová narazila na hravé chování při pozorování zástupců blanokřídlého hmyzu vosíků skvrnitých. Vosíci zimují společně a na jaře pak vytvářejí kolonii s jasně stanovenou hierarchií. Skupina samic si v ritualizovaných zápasech ujasní, kdo bude královnou.
Vítězka při symbolických zápasech tluče tykadly do hlavy podřízené samičky, které ji na oplátku olizují a žebrají o potravu. Palagiová však sledovala podobné chování u vosíků už na podzim, předtím než se hmyz uložil k přezimování.
V tomto období je jakékoli zápolení úplně zbytečné, protože společenský žebříček si vosíci ustanoví až na jaře. Podle Palagiové si vosíci hrají podobně jako mláďata savců, když spolu pro zábavu zápolí. Nové dovednosti se hodí třeba při stavbě hnízda Hra může mnoha živočichům napomáhat při zvládání nových činností. Ne nadarmo tráví spousty času hrou mláďata. Při pohybových hrách si živočich posiluje svaly, šlachy a vazy a zároveň se učí zvládat složitější manévry. Zvířata běhají, skáčou, kličkují. Hrají si buď sama nebo se jich ke hře spojí více a pak mohou hrát třeba na honěnou.
Lovecké hry provozují především šelmy, dravci a další živočichové lovící živou kořist. Ledňáčci se vrhají do vody, aby zachytili plovoucí klacík. Vrány zase vynášejí do výšky větvičku, pak ji pouštějí a snaží se ji chytit před dopadem na zem. Na lovecké hry však přesto nelze nahlížet jen jako na trénink.
Mláďata kojotů, která strávila nejvíc času loveckými hrami, nemusí být v dospělosti při lovu skutečné kořisti úspěšnější než zvířata, která se v mládí při loveckých hrách dvakrát nepřetrhla.
Samostatný typ zábavy představují hry s různými předměty. Zvířata se jim často oddávají sama a nepotřebují k nim „spoluhráče“. Do této skupiny lze zařadit již zmíněné lovecké hry ledňáčků a vran. Ale zdaleka ne všechny hry ptáků s klacíky a větvičkami slouží k tréninku lovu. Obratnost ve sbírání a nošení klacíků se může hodit třeba i při stavbě hnízda.
Další hry nabízejí zvířatům skvělou příležitost ke zvládnutí pravidel slušného chování. Mohli bychom je označit za společenské hry, i když jednu z nejčastějších her tohoto typu představují různá zápolení, šarvátky a rvačky. Ty neslouží zdaleka jen jako trénink pro budoucí mnohem závažnější souboje, v kterých už půjde o revír, zdroje potravy, místo pro hnízdo nebo pohlavního partnera. Při zápolení si mláďata vytvářejí vazby s ostatními příslušníky zvířecího společenství. Vztahy, které si mláďata ujasní při hrách, přetrvají nadlouho a snižují riziko nebezpečných šarvátek mezi dospělými.
***
UTAJENÝ SMÍCH
Hra může mnoha živočichům napomáhat při zvládání nových činností. Ne nadarmo tráví spousty času hrou mláďata, která se tak učí zvládat složitější manévry. Ale hravé chování zaznamenali vědci také u dospělých jedinců.
Dvě chobotnice honily po hladině lahvičku proudem vody, který vypuzovaly ze svých útrob. Není vyloučeno, že se chobotnice v zajetí nudí a hrou se rozptylují.
Vrány vynášejí do výšky větvičku, pak ji pouštějí a snaží se ji chytit před dopadem na zem.
Obratnost ve sbírání a nošení klacíků se může hodit třeba i při stavbě hnízda.
Radost ze hry se u některých savců projevuje „smíchem“. Laboratorní potkani vydávají při hře zvláštní vysokofrekvenční zvuky, které lidské ucho neslyší.
Ledňáčci se vrhají do vody, aby zachytili plovoucí klacík.
O autorovi| JAROSLAV PETR, Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi
