Psycholog kolektivní duše by na rozdílu mezi galsko-latinským chvěním nálad a pocitů (impresí) a germánským výtryskem a výkřikem výrazu (exprese) mohl postavit teorie, do čehož se my zde pouštět nebudeme. Faktem je, že expresionismus zastihl na počátku století Německo už v jiné fázi, než v jaké byla Francie poslední třetiny 19. století. Země byla se vším všudy industrializovaná, ve velkoměstech dýmaly komíny fabrik, proletariát se tísnil v předměstích, ulice byly plné světel, automobilů a kamelotů... Život se jevil dynamický, klokotající, explodující. A lidská duše v něm drcená a tísněná, že jí nezbývalo než křičet, jak ta na obraze Edwarda Muncha, ostatně také Germána.
Ernst Ludwig Kirchner se narodil v roce 1880 v bavorském Aschaffenburgu, tady maturoval na gymnáziu a v roce 1901 začal studovat architekturu na univerzitě v Drážďanech. Součástí výuky bylo kreslení, ke kterému inklinoval už od dětství. Seznámil se zde s Fritzem Bleylem a později Erichem Heckelem a Karlem Schmidt-Rottlufem, se kterými založil v červnu 1905 vedle mnichovského Modrého jezdce (Der Blaue Reiter) nejdůležitější uměleckou skupinu německé moderny - Die Brücke (Most). Když se k nim později přidal Max Pechstein, Emil Nolde a Otto Mueller, vznikla sestava, která dnes tvoří „creme de la creme“ německého modernismu a jejich výrazné, křiklavě barevné, ostře a razantně vzrušené obrazy nebo jako by zuřivě „negersky“ ryté dřevořezy, jež jsou ozdobou každé galerie, která na to má.
Kirchnerova retrospektiva ve frankfurtském Städelu je nejobsáhlejší přehlídka Kirchnerova díla za poslední desetiletí. Místo není náhodné - Städel není jen jedno z nejdůležitějších muzeí v Německu, které má ve svých sbírkách skvosty starých mistrů Botticelliho, Bosche, Vermeera, Cranacha, Rembrandta anebo slavný Tischbeinův portrét Goetha v Kampanii, ale vlastní i jednu z nejrozsáhlejších sbírek expresionistů.
Mladý Kirchner byl způsobem svého života příkladně nervním, úporným a těžko zvladatelným umělcem. Na fotografiích vidíme pohlednou, ale horečnatě zírající tvář „fanatika“ umění, který se s vervou vrhá na plátno stejně jako na své modelky. Desítky maleb a kreseb jsou deníkovými záznamy z pohybu nahých modelek po ateliéru. Otevřenost erotická je tu příkazem: od pohlavního aktu si mladý umělec odskakuje ke skicáři, dokud má „výraz“ v oku. Jeho ženy jsou zachycovány s barbarskou vášní, obscénně, ale zároveň upřímně, tak jak to mladé tělo cítilo.
Vedle ženy je příkazem expresionisty malovat v plenéru, jít do přírody, do zeleně a k vodě, třeba na baltský ostrov Fehmarn. To je jeho „severní Provence“, kde ostré a jasné světlo a modrá obloha vytváří scenerie, které zachytil na desítkách děl.
Zbořený most Protikladem jsou velkoměstské výjevy, které ukazují, před jakým městem musí nervní umělec prchat do přírody, z níž se pak vrací, protože bez hluku, ruchu a třesku, bez té zkaženosti a chlípnosti, která tu bují, nemůže být. Kirchner působí v Berlíně, skupina Die Brücke se rozpadla poté, co on sám zbořil „most“ mezi přáteli skandálním popisem její historie. V srpnu 1914 propuká válka a Kirchner se nadšeně hlásí do armády. Jenomže jedna věc je nacionalistický zápal a druhá realita jeho duševního stavu. Narukuje, ale za pár měsíců se nervově zhroutí. Zbytek války prožije v sanatoriích. Má štěstí, protože někteří, třeba Franz Marc, zemřou na frontě. Kirchnerovy obrazy z kasáren, dvorů a ubikací, jeho velké plátno sprchujících se žlutých těl odvedenců, to je příkladné antimilitaristické umění, i když to třeba jeho autor neměl v úmyslu.
Otřesený, ale v podstatě respektovaný umělec, se ve dvacátých letech přesune z Německa do klidnějšího Švýcarska: pobývá většinu času v alpském Davosu, kde nalézá ráj na zemi. Maluje prozářené, skoro tropickou paletou kypící obrazy hor. Ve vlasti se stává členem prestižní Pruské akademie umění, má státní zakázky, je profesorem na akademii. Po převzetí moci nacisty je ale dán spolu s celým expresionismem do klatby a jeho celkem šest set děl je odstraněno ze státních institucí. Hojně jsou pak zastoupeny na výstavě Zvrhlého umění, kterou nacisté uspořádají v létě 1937. O rok později si Kirchner, sužovaný depresemi, hrůzou z toho, že nacisté vtrhnou do Švýcarska, a snad i vlivem morfia prostřelí srdce.
Ernst Ludwig Kirchner: Retrospektiva
Städel Museum, Frankfurt nad Mohanem, do 26. července
