Kdo se nesrovná s nadsázkou? A bojůvka, která vlítla do výstavní síně a strhala fotky, je přinejmenším trapná, bez ohledu na to, zda se vystavené artefakty líbí, nebo nelíbí. Každé umění potřebuje svobodný prostor a otevřený dialog a nikoliv intoleranci a destrukci. Umění, i to politické, přece pracuje s nadsázkou, hyperbolizací, významovým gestem, zkratkou i mystifikací a jako takové se má vnímat. Nabídka střílet na politika v předchozí výstavě NoD přece proboha nebyla myšlena vážně, jen v nadsázce a výstižně vyjádřila stav společnosti, Davidovy hvězdy na rukávech esesmanů nepopírají holokaust, ale upozorňují na jiné násilí, o němž si autor konceptu (mimochodem částečný Žid) myslí, že je páchané ve jménu vznešených myšlenek, a tak předkládá metafory, jež vybízejí k úvaze. Možná jsou tyto postupy na hraně umění a sociologie, ale to nevadí.
Začneme-li umění kádrovat podle toho, jestli vyhovuje něčímu názoru, jsme na nejlepší cestě skončit u hořících hromad knih. Nebyli to náhodou nacisté, kteří prohlásili za zvrhlé umění to, co neodpovídalo jejich ideologii? Ve chvíli, kdy se umělecký program musí podřizovat jiným podmínkám, než jaké si sám stanoví, nastávají absurdní situace. Někomu vadí kontroverzní fotokoláže, jinému Hamlet, protože je „těžký“ a on se přece chce zasmát. Co ale na tento argument svého sponzora řekne umělecký šéf divadla? Sklopí uši a hezky nastuduje bulvární komedii, aby nepřišel o peníze, protože pak si i ten bulvár může hrát doma u sporáku. Když se budou vystavovat mírumilovné krajinky a hrát bulváry, sice se nikdo nenaštve, ale také se nehneme ani o píď.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
