Dalo by se říct, že naše moderní éra doopravdy začala vyhlášením lidského práva na štěstí a slibem dokázat svou nadřazenost předchozím způsobům života. Hospodářský růst sloužil a slouží i nadále jako míra úspěchu a neúspěchu nejen vládních politik, ale i našeho hledání štěstí. Bauman ovšem soudí, že tento ukazatel byl nesprávně zvolen. Proč? Protože společnosti, jako jsou naše, ve kterých miliony lidí hledají štěstí, sice prosperují, ale nejsou nutně šťastné. Vypadá to, jako by hledání štěstí byl klam. Podle všech objektivních údajů, které máme k dispozici, neexistuje přímý vztah mezi rostoucím bohatstvím a vyšší úrovní štěstí. Je tomu spíš naopak: čím vyšší životní úroveň, tím méně subjektivního blaha.
Ve společnostech s vysokou životní úrovní je více případů kriminality: krádeží aut i vykrádání bytů, víc ekonomické korupce. Tohle všechno, spojeno s podezřením, že dýcháme nečistý vzduch, že jíme nezdravé pokrmy, vyvolává zvláštní pocit nejistoty.
Výsledky hrubého produktu se většinou považují za směrodatné ukazatele rostoucího nebo klesajícího štěstí. Štěstí se často měří tím, kolik lidé utrácejí, ale to vše je falešné, dokazuje Bauman. Hledání štěstí jako takového je činnost vyčerpávající, plná nebezpečí a pohlcující mnoho energie. Utrácíme více peněz, ale za antidepresiva. S větším množstvím automobilů vzrůstá počet nehod a raněných, a s tím i výdaje na zdravotnictví. Všechny tyto případy se odrážejí ve vzrůstajícím hrubém produktu, ale šťastnějšími nás nečiní.
Náš kult okamžitého uspokojení nás připravil o mnohé schopnosti, mimo jiné i o schopnost čekat. Čekání však může být příjemné a radostné. V našich životech, spoutaných hektickým rozvrhem hodin, se půlhodina v čekárně proměnila téměř v jakýsi luxus. Čekárna, ten ostrov klidu, mnohým z nás připomíná zapomenuté umění relaxace.
Přibližně polovina hodnot nezbytných pro lidské štěstí nemá tržní cenu a není na prodej. Ani s několika kreditními kartami a bankovními konty nelze koupit lásku a přátelství, radosti domácího života, spokojenost, kterou přináší péče o nemocného přítele či pomoc sousedovi, podobně jako nelze koupit sebevědomí, které se rodí z dobře vykonané práce, uspokojení „profesionálního instinktu“, který všichni máme, ani solidaritu s přáteli či respekt ke kolegům.
Baumanovo Umění žít vede spor s Fukuyamou a teorií byznysu, se Sarkozym, s Amosem Ozem a teorií chaosu a vrcholí diskusí s filozofy Nietzschem a Lévinasem. Podobně jako kdysi Senekovy eseje O duševním klidu a O krátkosti života Bauman nutí čtenáře k zamyšlení nad jejich životem a pomáhá mu poukázat na opravdové hodnoty.
***
LITERATURA FAKTU ČESKY NEVYŠLO The Art of Life
Zygmunt Bauman Vydalo nakladatelství Polity, Cambridge 2008.
208 stran.
